FILOSOFICKÁ ŠKOLA TOMÁŠE LACHTANA
Buďte pozdraveni, vážení, dnes jsem se díval do knížky M. Hájka, speciálně na kapitoly Jak rozumět Kristovu vzkříšení? a Jaký má význam Kristův kříž. Kdysi jsem četl knížku celou, takže jsem si vpodstatě přimomněl kdysi již čtené. Musím však upřímně říct, že mě tyto úvahy zklamaly. Hájkovi nelze upřít snahu o jakýsi filosofický pohled, který určitě zaujme hloubavé křesťany a který jim určitě lépe rezonuje než povrchní pohled na celou problematiku který je neděli co něděli jako oficiální interpretace předkládána pobožným babičkám, bohužel stále je to pohled z jedné strany. V jeho formulacích nenalézám snahu po objektivní pravdě. Použil bych zde známou frázi – jeho přáním je zároveň otcem jeho myšlenky. Kde mu docházejí argumenty či jeho filosofie se ocitá ve slepé uličce, sahá s oblibou po slově tajemství. A o tajemství se v křesťanství nediskutuje, nepřemýšlí, nepochybuje. Takže tajemství je v tomto případě definitivní nezpochybnitelnou tečkou. Čte-li jeho texty však nezaujatý a přemýšlivý čtenář, nemůže si nevšimnout mnoha nevyřešených a nezodpovězených otázek.
Když přemýšlím o křesťanství, kladu si jednu zásadní otázku. Čím je výjimečné a jedinečné oproti jiným věroukám a náboženstvím? Boží spasitelský čin to není. Princip božího spasitelského činu je přítomen v dalších kulturách a náboženstvích starověku, a to o mnoho staletí dříve než se konstituovalo křesťanství. Naopak se dá s určitostí tvrdit, že ideové kořeny křesťanství leží v jiných náboženských systémech kterými bylo ovlivněno, a ze kterých převzalo mnoho stěžejních myšlenek. Pokud onou vyjímečností není boží spása, tak co tedy? je to snad etický kodex jak nám ho prezentuje křesťanství. Ani zde nelze říct, že ano, neboť etické požadavky na lásku a pomoc k bližnímu, odpuštění, pokání atd., které křesťanství tak rádo zdůrazňuje, nalezneme prakticky ve všech pozitivně orientovaných náboženstvích celého světa. Mnohdy se formulace etických norem až překvapivě stylisticky shodují.
Přesto však, i když křesťanství není žádné původní originální náboženství, ale účelově zkonstruovaná mocenská struktura, co do počtu svých příznivců je největším náboženským systémem na světě. Opomiňme v této chvíli, že není jednolitým kompaktním náboženstvím, ale je rozděleno do mnoha církví a sekt. Položme si otázku, co z něj dělá tak životaschopnou organizaci, která přetrvává po mnoho staletí. Jádrem všeho bude pravděpodobně fakt, že pracuje s jedním z nejdůležitějších lidských pudů, kterým je strach ze smrti. Strach z vlastního zmaru, strach ze zániku. Tento pud – strach ze smrti a zatracení je vlastní prakticky všem lidem od nepaměti a každé náboženství se s tímto fenomenem snažilo nějak vyrovnat. Proti tomuto strachu ze smrti nabízí křesťanství geniální řešení – zástupnou oběť, vzkříšení (nezapomínejme ale na fakt, že prvním křesťanům nebyla vůbec cizí myšlenka reinkarnace, jenomže ta, když se křesťanství formovalo jako mocenský nástroj, nebyla pochopitelně přijatelná a byla tvrdě potlačována), spásu z víry a věčnou blaženost. Dalším důležitým faktorem proč je křesťanství stále živé, je snadná srozumitelnost a přístupnost této myšlenkové konstrukce širokým masám. Není zde momentálně prostor hovořit o trojím významu svatých písem, pouze zmíním, že prvoplánový význam, doslovný, je určen právě pro svoji jednoduchost nejširším vrstvám. Pokud bychom chtěli hovořit o nejdůležitějím a nejhlubším významu svatých písem, dostali bychom se na půdu mystiky, ale tím zároveň na úplně jinou platformu osobní víry, která ve své vrcholně formě už nemá s křesťanstvím, ale ani s žádným jiným konkrétním náboženstvím, nic společného.
Závěrem ještě malou glosu na adresu pana Hledajícího. Několikrát jste zmínil solidní teologii. Zkuste solidní teologii, která víru podává na způsob pana Hájka, zavést v kostelích a faráři budou kázat do prázdných lavic.
