Inu – v mnohém určitě nejsme od sebe myšlenkově tak daleko. Mým konečným cílem je soběstačná církve zcela oddělená od světské moci. V co možná nezmenšené podobě, tedy při zachování i sborů o pár aktivních členech. Protože zaplatit faráře stojí (při všech odvodech státu) tak půl milionu ročně, což by znamenalo zánik většiny sborů, je pro mne kongregační model („každý sám za sebe“) nepřípustný. Jak jsou jiné možnosti:

- Slevíme ze svých nároků na to mít faráře vysokoškolsky vzdělané. S ohledem na všeobecné kněžství budou členové staršovstva automaticky ordinováni ke službě slova a svátostí.

- Budeme od farářů očekávat skutečně jen teologickou práci. Když vše ostatní budou dělat laici, jeden farář zvládne za neděli i pět sborů (měl jsem čtvery bohoslužby a páté snad i šesté bych stihl).

- Bohaté sbory převezmou patronaci nad chudými. Jenže kolik takových bohatých je, že by mohly dát půl miliónu za sebe a další za jiný sbor – no, prostě ty, které restituovaly budovy a teď je pronajímají! Přijali je jako hřivnu od Hospodina a teď ji množí. Z výnosu z majetku žije Ústřední církevní kancelář. Byl bych opatrný s těmi pohrdlivými slovy o holubech či husách.

- Napadá Vás další řešení? Sem s ním!

Jestli současný stav padne a mé farářské povolání skončí, mám zdravé ruce a práce se nebojím. Ve chvíli, kdy mé rozhodování dopadá na hlavy jiných, jsou ale má měřítka jiná. Jistě, že je teologicky korektní říct „Pán Bůh se o mne postará“ a jít sloužit evangeliu. Ale nelze z toho dělat program, který přikazuji druhým. Připadá mi to teologicky naprosto nekorektní říct „Pán Bůh se o Tebe postará, jdi sloužit evangeliu!“ Vím, že to rabbi za Nazarétu dělal, ale ten to říkat mohl, protože byl právě ten Bůh, který se staral. Církev ale není Bůh a když povolává lidi ke službě evangeliu, tak se řídí tím, že Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu (1Kor 9,14).