Zdravím diskutující. Mám za to, že sebeukájení je morální problém. Kdo bere bibli vážně, měl by se ohlížet na její poučení, že "muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu" 1Kor 7,4. Z toho plyne, že nám Bůh nedal pohlaví pro naše vlastní potěšení. Tedy problém nesobeckého vztahu k životnímu partnerovi, budoucímu nebo minulému. Pak problém vztahu k sobě: "Nepečujte o tělo, abyste vyhovovali jeho žádostem" Ř 13,13,ale "neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti…" 1Tes4,3. Mám za to, že věřícho člověka bude Duch svatý ve svědomí obviňovat, nebude mít ze sebeukájení dobrý pocit. Nedá se to svést na výchovu, protože nedávno se mi jeden konvertita ze zcela sekulárního prostředí svěřil, že když chtěl v této praktice po svém uvěření pokračovat, cítil ve svém svědomí zřetelně: Nedělej to,není to čisté. Konečně vztah k Bohu. "…cokoliv děláte, všechno čiňte k slávě Boží" 1Kor 10:31 a "…cokoliv mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána ježíše…" Kol 3,17. Je možné se ukájet "ve jménu Pána Ježíše a k Boží slávě"? Jak to přiblížit studentům, to nevím. Pokud by byla možnost říci svůj křesťanský pohled, dá se pak možná dodat, že ať už ho posluchači přimou nebo ne, dobře se po sebeukájení cítit nebudou. Ono prostě člověka nějak vnitřně ponižuje, pošpiňuje. Každý člověk má od Boha svědomí.