Kdyby byl bratr Wrana schopný kritické sebereflexe, musel by při své předpokládané znalosti bible a historie uznat, že Starý ani Nový zákon jiný Bohem oddělený a posvěcený den než sobotu neznají a že teprve Konstantin, nejvyšší kněz Nepřemožitelného Slunce, uzákonil v celé Římské říši jako svátek Den Slunce - naši neděli. Kristovo vzkříšení v tom sotva hrálo nějakou roli, vždyť podíl křesťanů se v té době odhaduje na pouhou desetinu obyvatelstva.

Reformace, přestože vyhlásila princip „sola scriptura“, se na tisíciletý konstantinovský odkaz sáhnout neodvážila, odvážili se toho až adventisté. Ne proto, že by své spasení místo na Kristově milosti zakládali opět na skutcích Zákona, ale z lásky a úcty k Bohu, který jim byl přednější než císařská nařízení. Také si za to, než byl pětidenní pracovní týden zaveden i u nás, vytrpěli svoje. I když k nim sám nepatřím, nedovolil bych si je kvůli jejich věrnosti sobotě povýšeně soudit jako heretiky, naopak před nimi smekám. A jen tak mimochodem: neměli bychom dnes volné soboty ani my, kdyby si je nevymohli adventisté a židé nejdříve v USA, odkud se postupně přes západní Evropu rozšířily i k nám.