Milí bratři a sestry, přátelé,

dovolte mi jen krátce vstoupit do této krásné debaty. Jsem absolventem Evangelické teologické fakulty, kde jsem u Prof. Milana Balabána (na kterého tímto také s láskou a vděkem vzpomínám) měl tu čest ještě strávit několik let doktorandského studia religionistiky. Zaměřoval jsem se především na dialog západní a východní spirituality, zejména křesťanství a buddhismus. Buddhistickou filosofii jsem studoval i u Prof. K. T. Sato v Londýně. Na téma srovnání křesťanské a buddhistické spirituality existuje mnoho vynikajících a hluboce fundovaných knih (např. od slavného zen buddhistického učence Prof. D. T. Suzukiho, velkého přítele katolického mnicha a duchovního učitele Thomase Mertona, psychologů C. G. Junga, E. Fromma). Nemá smysl je zde všechny vyjmenovávat.

Zmíním jen dvě z nich. Ta první vyšla i u nás a jmenuje se "Zenová meditace", napsal ji německý jezuita Otec Lassalle, předmluvu napsal Prof. T. Halík. Kniha je velkým oceněním umění buddhistické meditace (z tradice japonského zenového buddhismu) ze strany katolické spirituality a jejího možného přínosu pro prohloubení křesťanského života a víry.

Ta druhá v českém překladu dosud nevyšla a jmenuje se "Křesťanský zen" (Christian Zen) a autorem je rovněž katolík, irský kněz William Johnston. Poutavě popisuje moderní hnutí obrody katolické spirituality ve spolupráci se zen buddhistickými učiteli meditace a hledání obdob mezi zenovým budhismem a klasickými díly západní křesťanské spirituality, například Oblakem nevědění, anonymního anglického faráře z konce 14. století.

Když mne spolužák z ETF farář ČCE Lukáš Klíma společně s jednou členkou svého sboru, učitelkou gymnázia, pozvali nedávno, abych na gymnáziu ve Skutči v rámci festivalu Pro Tibet řekl studentům něco o tibetském buddhismu, přemýšlel jsem dlouho jak krátce, ale výstižně shrnout vztah mezi křesťanstvím a buddhismem. Bůh mi se dvě prostá slova: modlitba a meditace. Křesťané k Bohu více mluví (modlí se a rozjímají). Buddhisté před Bohem více mlčí (meditují a naslouchají). Obojí je v náboženském životě potřeba. A obojí vede ke stejnému výsledku - životu v bdělosti, čistotě srdce, pokoji a činé lásce k druhým.

Buddha své žáky učil: vyhněte se konání zla, čiňte dobro, očistěte své srdce a vyprazdněte svého ducha. Probuďte se ze sna nevědomosti, mamonu a nenávisti k Pravdě a ona vás osvobodí. A udělá vám životní moudrost a velké soucítící srdce se všemi živými tvory. Zde ale cesta mahajánového buddhisty (převažující směr buddhismu v Asii - Tibet, Čína, Japonsko, Korea, Vietnam) nekončí, ale teprve začíná. Je to cesta nekonečné lásky a soucítění, cesta bódhisattvů, kteří obětují, vše co mají, ve prospěch druhých a práci pro jejich spásu a záchranu před utrpením. Dokud bude na světě jen jediná trpící bytost, slibuji, že nevejdu do Nirvány ("vyvanutí utrpení a všech jeho příčin" v nadpozemské říši ve společenství Buddhů a buddhistických svatých, tedy obdoba našeho křesťanského ráje, Nebeského království, Komenského "ráje srdce"), ale bude zde, abych pomáhal druhým.

Jak podobné je učení mahajánového Buddhy učení Kristovu v evangeliích, kázání na hoře atd.? Existují celé pasáže, které jsou takřka totožné. Stejně jako Kristus i Buddha nabádá své následovníky, aby neodkládali duchovní otázky na později, ale řešili je ihned a využili správně ten nejvzácnější dar, kterého se nám mohlo dostat - dar lidského života. Co bude po jeho skončení o tom Buddha odmítá jakkoliv spekulovat a spíše než-li do role zastánce populární a tak všeobecně mylně chápané nauky o převtělování se staví do role jejího kritika. Namísto neplodných spekulací o posmrtném životě bychom měli upírat svou pozornost na náš život teď a tady na zemi a jeho etickou a duchovní nápravu, hlásá Buddha. A populárnímu učení o přerozování dává zcela nový význam. Přerozování dle Buddhy probíhá již za našeho života, neustále, všechny buňky v našem těle, naše myšlenky, pocity, názory atd, vše se neustále přerozuje a mění. Život je jediná nekončící změna. Ale duchovní člověk se od ostatních liší tím, že hledá a nalézá za všemi těmito změnami to, co se nikdy neměnní - jedinou věčnou, neměnnou, osvobozující a nade vše blaženou Pravdu. A když ji nalezne, dochází dle buddhismu k přeměně starého hříšného člověka v novou bytost. Buddha mluví o osvícení či probuzení z nevědomosti. V zenovém buddhismu často mluví výslovně o znovuzrození, smrti a vzkříšení, kterým musí každý praktikující projít.

A stejně jako starozákonní proroci a mystici všech náboženství se i Buddha brání tomu, aby vyslovoval nahlas jméno této Pravdy, protože podobně jako Kristus chce, aby jí lidé znali a ctili a sloužili jí potají ve skrytu svého srdce a svými skutky, nejen svými ústy. A tak podobně jako západní negativní teologie dává této Pravdě spíše negativní jména, např. nirvána "vyvanutí (všeho utrpení)", "prázdnota (ode všech představ)" (naše představy o Bohu jsou jen ukazateli, ale Bůh sám je nekonečně převyšuje). I když pozdější devocionální buddhismus, v Asii zcela počtem věřících nejrozšířenější, ztotožňuje tuto Pravdu s kosmickým Buddhou, otcem a milosrdným spasitelem všech bytostí, který se příliš neliší od osobního Boha křesťanství, včetně jeho trojiční podoby.

1/ Buddha tedy nebyl propagátorem reinkarnačního učení, ale jedním z jeho největších kritiků. Lidský život považoval za největší dar a odmítal neplodné spekulace o tom, co bude či nebude po něm nebo o tom, co bylo předtím, než jsme přišli na svět. Kdo v tomto životě pozná Pravdu, bude přesně vědět, odkud přišel i kam míří. Proto je obrat k dobru a poznání pravdy nejvyšším cílem lidského života a jejich odkládání do "dalších životů" je dle Buddhy největší chybou, kterou může člověk udělat.

2/ Buddha nehlásal žádný negativistický pohled na život a nutnost "vyvanutí" z něj. To je častý mylný a neúplný výklad Buddhova učení o tom, že "vše je utrpení". Utrpením je dle Buddhy běžný život lidí v duchovní slepotě, otravovaný třemi jedy, nevědomostí, žádostivostí a nenávistí (srov. Komenského "labyrint světa"). Když jsou tyto tři jedy na duchovní cestě přeměněny na tři ctnosti, moudrost, neulpívání a soucítění, život se stává blaženým a krásným - stavem nirvány, přítomným už v našem životě a světě, původním rajským stavem našeho srdce a světa, bez hříchu a utrpení (Komenského "rájem srdce", o který nás ani ty největší hrůry kolem nemohou připravit).

3/ Bohužel také jako evangeličtí křesťané (naopak od katolíků) často hledíme na buddhismus s despektem kvůli jeho důrazu na mnišství. Jak snadno přitom zapomínáme, že sám Buddha byl ženatý, měl rodinu, milujícího syna a manželku, která se s ním, ani po jeho odchodu za duchovním posláním, nikdy nerozvedla a sami se, žena i syn posléze stali jeho žáky. Jak snadno zapomínáme, že drtivá většina ze stovek milionů Buddhových následovníků jsou laici žijící rodinným životem v zemích v nejlidnatějších zemích světa. Jak snadno zapomínáme na životy Ježíše a jeho apoštolů, které určitě nebyly zrovna příkladem běžného "rodinného života".

4/ A i když mám Prof. Halíka ve velké úctě,je naším rodinným přítelem a v mnohém nám byl často dobrým duchovním rádcem, obávám se, že tvrzení, jako že je "buddhismus je předsíní křesťanství" bohužel nepramení z hlubšího pochopení tohoto učení a ani neodrážejí současný pokrok v mezináboženském dialogu, tak jak ho pořádáním či podporou krásných setkání a spolupráce představitelů světových náboženství ve Vatikánu nebo nedávno v Abú Dhábí podporuje i papež Fratišek nebo celá řada účastnících se křesťanských církví. Jak bychom se asi cítili my křesťané, kdyby nás třeba dalajlama pozval k sobě s tím, že jsme "předsíní buddhismu"? Chtělo by se nám na takové setkání? Neříkal snad Kristus co nechcete aby druzí činili vám, nečiňte ani vy jim?

5/ Domnívám se, že jestli chce lidstvo na této planetě přežít, musí začít jednotlivé národy a kultury stále více se spolu sbližovat a spolupracovat, ne se k sobě chovat s despektem a soupeřit. Kdo jiný by na této dlouhé cestě, která nás ještě čeká, měl jít příkladem a stát v první řadě, nežli lidé náboženští? Najdeme i my, následovníci Kristovi, a zvláště my jako národ Jana Husa, velkého Učitele národů J. A. Komenského odvahu vyjít ze svých pohodlných kostelních lavic a předsudků vůči "konkurenčním" učením a pozvat je jako své staré dobré ztracené přátele nejen do našich "předsíní" ale (občas) na návštěvu i k sobě domů, do našeho "ráje srdce" jako přátele sice z jiných končin, ale sobě rovné? Pokud je naše křesťanská víra a tradice skutečně pevná, nemusíme se jistě bát, že nás o ní někdo připraví. A součástí této naší tradice je i krásné: "Host do domu, Bůh do domu".

Bůh nám, i našim hostům, žehnej! Nebo, jak se modlí buddhisté: Kéž jsou všechny živé bytosti šťastny a zdrávy!