Děkuji Pavlu Duchanovi i Bohumile Baštecké za připravené texty k úterní diskusi. Zdá se mi, že každý pojímá téma managementu církve na trochu jiné rovině – a obou je třeba. Bohumila Baštecká předkládá tolik potřebnou rehabilitaci slova management. Překládám si to slovo jako základní dvojtakt 1) něco chci, protože jsem nebo chci být takový, a z toho důvodu 2) hledám a volím tomu odpovídající kroky. Jako osoba fyzická i jako ona metaforická osoba církve (na podporu toho obrazu viz 1K 12,27 + okolí). Právě tenhle dvojtakt myslím může pomoci nově uchopit téma vize/krize ČCE.

Nejprve tedy kdo jsme a co jako ČCE chceme? Během libeňských setkání nám odpověď až dosud spíše unikala mezi prsty. Bohumila Baštecká kritizuje ptydepe církevního sebepředstavení na stránkách e-církve. Mně by ovšem ani tolik nevadila nesrozumitelnost navenek, kdyby to byla formulace, která dovnitř, do církve, rozechvěje naše srdce. Kdyby předtím, než začneme druhým zvěstovat a dosvědčovat, zaznělo, že jsme byli nalezeni a zachráněni a tvoříme Boží lid a smíme se účastnit jeho díla ve světě. Aniž bych chtěl kritizovat právě tuto webovou prezentaci, považuji ji za příznačně – autoři prominou – rozmáchlou, nekrytou zkušeností, jakou běžně ve sborech děláme. Jistěže jsou to vše formulace, které ve svém bohatém arzenálu Církev také má. Ale já se v nich jako člen konkrétního sboru ČCE příliš nepoznávám. Chtělo by to diskusi o tom, které motivy z bohaté klaviatury tradice by přesněji vystihly, co jsme my českobratrští evangelíci vlastně zač.

Já osobně považuji při úvahách o ČCE za nejdůležitější obraz společenství lidí, kterým byla dána ta milost, že smějí jít v závěsu za Kristem životem s Pánem Bohem. Své zkušenosti z takového života vyjadřují pomocí biblicko-křesťanské výrazové gramatiky. A snaží se je přeložit necírkevním současníkům. Jelikož jsou to Češi a Moravané s jakousi dějinnou zkušeností, je ta jejich gramatika zvláštním způsobem protestantsky rozvolněná a s některými nářečními specifiky, ale to má své oprávnění vždycky jen do té míry, do jaké napomáhá tomu podstatnému: cestě s Pánem Bohem. Aby se jim lépe šlo a povídalo, vytvářejí si k tomu odpovídající infrastrukturu. Ta ale právě u protestantů není nijak posvátná, nýbrž oprávněně měřitelná z hlediska své funkčnosti, tedy tím, jak na všech svých úrovních napomáhá společné chůzi a rozhovoru.

A tu jsme zpátky u managementu církve, resp. u druhého z onoho dvojtaktu, kdy hledám odpovídající kroky pro to, co chci. Na této úrovni pak začíná svým příspěvkem Pavel Duchan. Peníze – jasně že potřebujeme. Za malou štědrost si teologicky můžeme sami tím, že ze strachu před skutkařstvím ze sebe neumíme vysoukat větu o tom, že dávat je projevem dospělosti, příčetnosti a velikosti. Ale spíš než ty prachy, připadá mi důležité diskutovat o tom, jestli je ČCE vůbec ještě tělem, které by bylo schopno nějakého vnitřně motivovaného pohybu. Jistě je zde na rovině individuální i sborové onen duchovní pohyb z předchozího odstavce. Někam nás sune doba a její trendy. Pokud jde ale o ČCE jako celek, pak mám nepříjemně silný dojem rozpojení údů a celkového ochrnutí nekoordinovaností. Myslím si, že souvisí se současným nastavením presbyterně-synodního uspořádání, které na synodech prakticky (nedostatkem času, hlasovací mašinou, slabým mandátem synodní rady… tedy nastavením infrastruktury) znemožňuje důkladně reflektovat situaci církve, nějak se rozhodnout a toto rozhodnutí prosadit na úrovni sborů. Ale kudy z toho?