Krize/Vize ČCE

Otevřená diskuze - jakýsi evangelický think tank, který se pokusí dlouhodobě a systematicky zaobírat situací ČCE.

Odpověď na příspěvek: Misie (materiál P. Krejčího)

Od: Kazatel ČCE Roman Mazur <>
Kdy: 15. 11. 2010 12:01
Předmět: Misie (materiál P. Krejčího)

ÚVODNÍ PRACOVNÍ MATERIÁL PETRA KREJČÍHO K TÉMATU: NĚKOLIK POZNÁMEK O MISII

1. Téma misie se vine celým starozákonním i novozákonním svědectvím, i když termín a institut misie se výslovně v Bibli nevyskytuje. (Dle některých pramenů se misie v našem významu stává frekventovaným slovem za Ignáce z Loyoly).

2. Jen stručně: Izrael věřil, že Hospodin stvořil člověka k obrazu svému (Gn 1,27), to znamená mimo jiné ke svobodě, k lásce a k vydělení se z přírody. To Izrael činilo národem zvláštním, povolaným tuto radostnou zvěst tlumočit národům ostatním (např. Iz. 49,6). K tomuto úkolu je zaslíbeno, že si nakonec Hospodin povolá mesiáše.
Ježíš na konci své pozemské pouti, kdy si plně uvědomil své poslání, posílá své účedlníky učit, křtít až do skonání světa (např. J 20,21, Mt 28, 18-20).

3. Misie se pak stává ve svém nejširším významu jedním z hlavních poslání církve mezi prvním a druhým příchodem Ježíše Krista. Spory o tom, do jaké míry jsou v této věci Ježíšovy výroky autentické, či zda spíše odpovídají reflexi ranné církve, jsou v kontextu dějin misie nezajímavé. Všechny křesťanské denominace toto poslání vzaly za poslání autentické, a také podle toho jednaly.

4. Otázkou nebylo, zda misie ano či ne, ale (bez pořadí důležitosti) komu je misie určena, co je jejím obsahem a jak ji provádět.

5. Komu? Novozákonní svědectví ukazují na pořadí Jeruzalém, Judea, Samaří. Pavel židovská komunita Malé Asie, Řekové, italská hospoda a pomyšlení na Hispánii. Zkrátka Římská říše a její nejbližší okolí. To byl tehdy veškerý svět.
Co? Vše, co Ježíš přikázal.
Jak? kázali, přesvědčovali a když neuspěli, vyrazili prach z pláště svého, či z noh a šli dále (Sk 13,51 a 18,6) Vše pak povětšinou za své a po svých, s podporou přátel, bez podpory státní moci.

6. Doba se změnila. Křesťanství se rozšířilo po skutečně celém světě. Církev nabyla rigidní podobu a podporu světské moci. Křesťanství se šířilo pokojnou a obětavou službou, ale i ohněm a mečem a korupcí. Na druhé straně Štěpán, první mučedlník Páně, měl nesčíslně mnoho následovníku.
Odlišně myslet se často příliš nevyplácelo. Spor o to, co má být obsahem učení se viditelně poprvé objevil v rozštěpení církve na východní a západní kvůli "Filioque" (1054) a byl dokonán v reformaci ve sporu, kdo je naším Pánem. Zde se pak objevilo něco, co dnes nazýváme vnitřní misií.

7. Nyní jsme v jednadvacátém století. Česká republika se těžko může považovat za stát s převážně křesťanským obyvatelstvem, i když každá vláda ve svém vládním prohlášení mluví o nezastupitelné roli církví a odkazuje na křesťansko - židovské tradice. To, nad čím hořekujeme, není však záležitostí 21. století, ale má plíživý začátek daleko dříve.
Pro osvěžení paměti: 3.synod Českobratrské církve evangelické, Praha 1925: 1. Proti Římu. Synod jednomyslně se usnáší k návrhu komise (ref.kons.Josef Čapek z Třebechovic) na tomto projevu: Synod českobratrské církve evangelické vidí s hlubokým politováním, jak roste neoprávněná moc Říma v našem státě a národě. Řím svou organisací lidové strany víc a více poutá a omezuje svobodný rozvoj duchovní a kulturní našeho lidu a ohrožuje svobodu svědomí a náboženství. Za takových poměrů nelze doufat ve spravedlivé rozřešení poměru mezi církvemi a státem. Jest nebezpečí, že budou přijaty zákony nespravedlivé a menšiny náboženské tísnící. Toto nebezpečí jest tím větší, že ostatní strany politické nemají žádného jednotného programu náboženského a proto na konec rozhodne strana lidová ve prospěch Říma a k utlačení náboženských menšin v národě Husově a Komenského.
Vidouce toto nebezpečí, žádáme našich stran pokrokových, aby vypracovaly spravedlivý a ke všem církvím rovnoprávný program v otázkách náboženských a církevních, aby stály neochvějně na něm, potírajíce každý neoprávněný vliv Říma, aby nedopustily nové protireformace, jež by ohrozila budoucnost našeho národa, a ujasnily si, že oproti náboženství porušenému lze bojovati se zdarem nejvíce náboženstvím čistším.
Do vlastních pak řad voláme: Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte, majíce víru Boží, jež hory přenáší. Všickni pod prapor Kristův, každý na své místo, každý ku práci opravující sbořeniny a budující silné zdi našeho Siona! Ospalí, probuďte se, liknaví, rozhorlete se, pracující pracujte ještě věrněji, a žádná moc světa nepřemůže Vás. Budoucnost naše nezáleží na jiných, nýbrž především na nás.
12. Misie mezi židy. Synod jednomyslně přijímá toto usnešení komise, přednesené konseniorem St.Čapkem z Prahy: Synod uznává potřebu misie mezi československými Židy a doporučuje, aby v jednání o této věci bylo s příslušným zahraničním komitétem pokračováno.
4.synod Českobratrské církve evangelické, Praha 1927: 4. Evangelizační činnost nekoná se všude stejně a není také řádně organisována. Evangelisační odbory mají jen některé senioráty, v některých se potřeba takových odborů vůbec neuznává. Není jasno, jak má býti rozdělena práce mezi evangelisační odbory seniorátní a evangelisační odbor všecírkevní. Pokud nebude jasného programu a dohody o prostředcích i cíli, bude evangelisační naše činnost ochromena. Jeví se naléhavě nutným, aby mezi seniorátními výbory a synodním výborem byla zjednána harmonická spolupráce také na poli evangelisace a náboženské práce vůbec. Doporučuje se proto zavedení pravidelných konferencí konseniorů, resp. zástupců seniorátních výborů se synodním výborem, na nichž by byla sjednána direktiva, jak se má v naší církevní práci postupovati.
Evangelisační činnosti jest však zapotřební také ve sborech starých mezi rozenými českými bratřími, aby se čelilo chladnosti, ano mrtvosti mnohých sborů. V tomto ohledu koná se dosud velmi málo. Vnitromisijní shromáždění, podobná těm, jež zavádí olomoucký sbor pro všecky dni v týdnu, jsou v našich sborech čirou výjimkou.

8. O mnoho let později 23. synod ČCE roku 1983 schvaluje text daleko odlišnější. V prohlášení Praxe církve jako nástroj misie se říká: "Církev tu není sama pro sebe. Její Pán jí uložil zvěstovat všem lidem evangelium. Jde o jejich spásu, nikoliv o sebezáchovu církve. Misie se proto neřídí zákonem nabídky a poptávky". Nelze také nezmínit Misijní poslání církve z roku 1981. Z doby poslední (2009) pak máme Čtyři misijní artikuly , Evangelicky evangelizovat a 12 neuralgických bodů misie.

9. Čtyři misijní artikuly:
I.. Slovo (Matouš 28,18-20): Věříme, že předním úkolem církve bylo, je a bude hlásání evangelia Ježíše Krista. To je centrum našeho života i víry. Evangelium je to nejlepší, co můžeme nabídnout.
II. Čin (Matouš 25,35-36): Evangelium se zvěstuje nejen slovy, nýbrž i činy. Slovo musí následovat čin, za činem musí následovat slovo.
III. Ekumenicky (Jan 17,21): Evangelium přinášíme ekumenicky. Sesterské církve považujeme za své koaliční a alianční spojence, přátele, bratry a sestry. Jakkoli jsme si vědomi svých tradic a historie, nepovažujeme se za "rovnější mezi rovnými".
IV. Důstojně (1. Petrova 3,15-16): Evangelium, nejlepší zprávu v tomto světě, zvěstujme důstojně.
Na prvé přečtení překrásný text. Po druhém čtení otázky.

10. Slovo: Máme privilegium hlásat radostnou zvěst o tom, že Království Boží se přiblížilo, ba co, již se do tohoto světa vlamuje. Ale alespoň tušíme oč jde, nebo je to pro nás jednohodinová ukolébavka pro nedělní den?
Čin: Jsou milosrdní jen křesťané? Zastávají se ponížených jen křesťané? Rozdělí si poslední skývu chleba s bližním jen křesťané? Na druhou stranu: kolik českých veřejných činitelů hlásících se ke křesťanství zanechalo za sebou pozitivní stopu (nemyslím tím úspěch a prospěch)?
Ekumenicky: Skutečně máme považovat všechny církve za své koaliční a alianční spojence, přátele, bratry a sestry? Máme vždy a ve všem s nimi "držet basu"? Není někdy na místě napomenutí či distanc?
Důstojně: Je důstojná podbízivost nebo táhnutí s hlavním proudem všemi zákruty do močálu bezbřehosti?

11. Luther údajně řekl, že křesťan je vzácný pták. Souhlasím s ním. Křesťan věří - ve smyslu Pavlovského vymezení: Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných (Žd. 11,1) Křesťan důvěřuje Hospodinu. Křesťan ví, že následování Krista je cesta ke Království Božímu. Je to něco nepřirozeného. A tak ne každý, kdo se vydává za křesťana je křesťanem.

12. Volání po změně stylu a formě církevní práce je nepochybně správné. Evangelium je třeba tlumočit srozumitelně. Třeba se zamyslet na liturgií, formou katecheze, diakonie, sborovou strukturou i strukturami mimo sbor či církev. Ale vše to jsou věci služebné nebo případné. Podstatné je: "A přistoupiv Ježíš, mluvil jim, řka: Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi. Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen". (Mt. 28,18-20) Pro někoho je oním světem nejbližší okolí, pro někoho oblast mezi jeho domem a Nairobi. Každý podle svého obdarování. Ví-li se proč, ví se jak.

13. Růst a úpadek každého přirozeného lidského společenství, jako je společenské, politické nebo náboženské hnutí, lze popsat matematickou rovnicí. Tytéž rovnice platí pro šíření infekční nákazy. Manipulace nebo naopak imunizace jen modifikují průběh tohoto běhu, nikoli jeho charakter: vzrůst a pád. Následování Krista se vymyká tomuto přirozenému řádu běhu věcí. Království Boží není něco přirozeného, byť do tohoto přirozeného světa zasahuje. Naštěstí není vše v našich rukou. Mnohé dostáváme jako dar. Záleží však na nás, zda ten dar zakopeme, nebo zmnožíme. A pokud u toho nebudeme my, budou to jiní. Naše škoda.
Petr Krejčí 11.11.10

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód