Úvodní materiál k rozpravě o laické službě v církvi

1. Slovo „laik“ dnes chápeme jako neodborník, amatér. V tomto smyslu se do jazyka rozšířilo z katolického použití, kde bylo protikladem kněze.

2. Bible ale zná především rozhraní lid – ne-lid. Jde o to, že se Izrael stal Božím lidem, hraje se o to, zda jím zůstává (např. Oz 2,1). Nový zákon překvapivě rozšiřuje pozvání do Božího lidu „po všem světě“ (Mk 16,15). Termín „laik“ je odvozen ze slova „laos“, lid; v církvi tedy můžeme hovořit o všeobecném laictví. Anebo naopak s odvoláním na 1Pt 2,9 o všeobecném kněžství.

3. V rámci Božího lidu ale dochází od počátku jeho cesty k rozrůznění, a to podle úkolů, před kterými stál (Mojžíšovi náměstci v Ex 18, kněží a lévijci, soudcové, králové, apoštolové, starší, biskupové, diakoni…).

4. Toto rozrůznění je služebné, funkční. Pověřenci k různým službám (funkcím lidu Božího) jsou v dobrém slova smyslu funkcionáři. Mají své oprávnění do té míry, do jaké napomáhají k plnění úkolu. Tam, kde k plnění úkolu nenapomáhají a spíše mu zabraňují, stávají se předmětem prorocké kritiky.

5. Reformační církve prakticky převzaly podvojnost duchovní vs. lid. Změnily zadání funkcionáře: jeho úkolem není především administrovat svátosti, ale kázat a vyučovat. Lid ale i zde zůstává pasivním konzumentem. Historicky to petrifikovaly bouře blouznivců, proti kterým se Luther rázně vymezil.

6. Toto rozložení funkcí je ale od dob osvícenství zpochybňováno vlnami antiautoritářských revolt. Předposlední dvě v našem prostoru byla šedesátá o po nich devadesátá léta 20.stol..

7. Více než v jiných církvích klade ČCE důraz na teologickou přípravu kazatelů. Zároveň ale takřka nedbá na vlastní obsah této přípravy ani teologického působení svých kazatelů. Vzniká tak dojem, že vzdělání samo o sobě, resp. jen úřední potvrzení o něm, je onou žádoucí průpravou kazatele.

8. Převládající diskurs ČCE jen zřídka koresponduje s elementárními otázkami víry, které mají lidé ve sborech i hledači víry mimo sbory. Tento diskurs lze označit jako farářsko-presbyterně mazácký. Vztahuje se jednak k otázkám úzkého okruhu zděděných evangelických teologumen, jednak k provozním otázkám života sboru či církve. Laikům mimo vlastní vedení sboru v tomto diskursu přísluší především poslouchat.

9. Ve snaze překonat schod mezi duchovním a laiky faráři ČCE většinou ve sborech odmítají přijmout roli duchovního vůdce. Laici (pokud nejsou v církvi nově) to od nich ani nečekají. Ke zpovědi, o radu či přímluvnou modlitbu za faráři nechodí. Náhradou bývá farářům centrální pozice ve zmíněném diskursu ČCE.

10. Řešení vidím v návratu k pojetí sboru jako částky Božího lidu, který ve své obci představuje poněkud cizorodou základnu Božího království.

11. Za konkrétní podobu sboru ručí všichni jeho členové. Ručí také za podobu bohoslužeb i za vyzařování sboru navenek. Při bohoslužbách je třeba vyjít ze zásady, že tím, kdo koná bohoslužby, je z moci Ducha svatého lid jako celek. Úkolem faráře je toto dění teologicky směrovat, pastoračně koordinovat a svátostně mu předsedat. Důležité ale je, aby farář při tomto dění – v duchu mnou již dříve použitého obrazu divadelní nápovědy – laiky pustil ke slovu.

12. Vzhledem k tomu, jak jsou věci v ČCE rozdány, půjde při tomto pouštění ke slovu často spíše o přivádění ke slovu, o pracné přemýšlení a poradu se členy sboru o tom, jak dospět k naplnění předchozího bodu. Rozhodně ale neplatí námitka, že si tímto pojetím faráři usnadňují práci. Pustit či přivést laika ke slovu je pro faráře víc práce než říci to sám.