Komu se káže Boží slovo

Další poznámky z diskusního fóra Krize/Vize ČCE (psáno pro časopis Český bratr a Evangnet)

Stará reformační definice říká, že Kristova církev je tam, kde se čistě káže Boží slovo a řádně vysluhují svátosti. Jenže posluchačů Slova a hostů u Kristovy večeře z řad naší církve ubývá: průměrná účast na bohoslužbách ve všech našich sborech dohromady poklesla ze 17 800 účastníků v roce 1990 na 12 800 v roce 2008. Tento stav zatím trvá. Námětem další z řady libeňských pracovních schůzek diskusního fóra proto logicky byla krize a vize farního sboru ČCE. K obojímu zatím máme víc otázek než odpovědí. A možná v tuto chvíli taková otevřenost bolestem bez jednoznačných receptů na léčbu není z principu špatná. Od rychlých závěrů se mnoho očekávat nedá.

Podobně jako církev, je sbor zároveň sociologicky popsatelný útvar i těžko postižitelná duchovní skutečnost. Je to společenství lidí, které k sobě – jednoho po druhém, každého jménem – volá Kristus a kteří s vděčností stále znovu zjišťují, že v tomto povolání nejsou sami, že jim byli na jejich cestě darováni sourozenci, které si nevybrali. Druhotně je sbor ovšem také společenství lidí, kteří spolu mnohdy vyrostli a byli konfirmováni, které k sobě vážou prostá lidská pouta a v jejichž životě má „chození s Bohem“ velmi rozmanité místo a význam – a někdy je to hlavně význam určité rodové tradice. Říká se, že Bůh má jen děti, nikoli vnuky – každý si k němu vztah hledá za sebe, z hloubi svého vlastního života. Je otázkou, nakolik jsou naše sbory tvořeny i takovými vnuky – lidmi, kteří se stali jejich součástí jako děti Božích dětí.

Společenství, spolek nebo centrum služeb?

Sbor je živé Kristovo společenství. Neustále mu ale hrozí, že se stane spolkem. Je to společenství chleba a vína, jemuž hrozí, že se stane spolkem kafe a bábovky, letního opékání buřtů, zimní vánoční besídky, klasických to projevů evangelického pospolitého života. Jenže Kristův lid „spojuje víra, ne zkušenost“ (Bonhoeffer). To pravé obecenství máme jenom skrze Krista a k jeho chvále. Nezapomínáme na to? Jsou naše setkávání skutečně nezaměnitelně kristovská? Jsme společenstvími poutníků, kteří se podpírají a sdílejí své zkušenostina cestě k Božímu království, nebo partou výletníků na cestě k vytčené turistické značce? Nejspíše trochu tím i oním – nezapomínejme však, že naše jedinečnost byla a je pouze v tom prvním.

Naše sbory jsou dítky doby toleranční, kdy se v nich se vzpomínkou na horší časy žilo takříkajíc sousedsky a „sdílelo se“ i to, co by si málokdo ke sdílení vybral, a doby první republiky, která nám naopak odkázala středostavovský bonton. Jedním z našich úkolů je hledat pro sebe cestu mezi hájeným dekorem a nemístnou vtíravostí, hledat pravou vzájemnost, která ctí důstojnost, a přesto je blízkostí nejen pro čas nouze. V minulosti nás tmelil většinový katolicismus, tmelil nás totalitní socialismus. Takové stmelené společenství dodnes předpokládá náš Řád sborového života. V kolika sborech se ale lidé skutečně scházejí mimo nedělní shromáždění? V kolika sborech se lidé spolu a za sebe průběžně modlí? V kolika sborech spolu lidé prožívají nejen své každodenní trable, ale také své duchovní zápasy? Pro kolik sborů dnes představuje Řád sborového života realitu a pro kolik utopii? Leccos nasvědčuje tomu, že v době společnosti atomizované do uzavřených soukromých světů, v době honby za štěstím slibovaným reklamami a za prestiží, již přináší výkon a jeho finanční ocenění, v době „singlů“, tedy jedinců, kteří se nechtějí vázat ani na jednoho životního partnera, natož na ještě podstatně neuchopitelnější společenství, se model kompaktního sboru bortí zevnitř. Vzali jsme to na vědomí? Chceme tento společenský trend kopírovat a ponechat si sbory jen jako jakási centra, která nám oplátkou za salár budou poskytovat určité služby (křtiny, pohřeb, duchovní útěchu), anebo se chceme vzepřít a být alternativou, společenstvím nedokonalým, ale majícím společný podíl na oněch čtyřech polích působnosti církve a sboru, jimiž jsou svědectví (martyria), bohoslužba (leiturgia), společenství (koinonia) a služba druhým (diakonia)?

Uzlové body

Kořeny krize zatím neznáme, zato jisté symptomy ano. Pravda, sbor nelze posuzovat jen podle jeho plodů: nese-li ovoce, je to jistě plodem Ducha, vnější aktivita ale sama o sobě Ducha nenahradí, může být dokonce zástěrkou prázdnoty provázené organizační zdatností faráře a staršovstva. Tedy: je cenné, když nám to funguje, ale cenné je i to, když to nefunguje – v obou případech je sbor laboratoří církve. A možná se nové rodí právě tam, kde to staré nejočividněji troskotá.

Jedním z takových nesporně krizových momentů jsou vesměs živořící biblické hodiny. Je to krize naší touhy po vědění a znalostech, o něž se opírá naše víra, nebo je to krize akademické formy, kterou tyto hodiny mívají a která se v době dostupné teologické literatury přežila? Mohlo by pomoci pojmout biblickou hodinu jako součást cíleného vzdělávacího kurzu? Jako chvíli pro sdílení toho, jak Písmo promlouvá do naší současné situace? Jako pobožnost s pevnějším liturgickým rámcem?

Jiným bolestivým místem je proces vrůstání dětí do sborového života. Konfirmace je dnes obecně pociťována jako moment, který přichází příliš pozdě na to, aby si ho odrůstající děti vážily jako přijetí za dospělé, a příliš brzy na to, aby byla tím, jako co byla zamýšlena: samostatným přihlášením k osobní víře. Konfirmací účast na životě sboru často nezačíná, ale končí a je to jev natolik častý, že už má i své jméno: vykonfirmování.

S tím souvisí i otázka vícegeneračního rázu sboru. ČCE byla od svého založení hrdá na to, že mluví jazykem doby. Nestalo se jí to dnes, kdy se společenský a kulturní život různých generací v máločem protíná, úskalím? Neschází nám společná liturgická a modlitební řeč?

Jinou otázkou je vztah sboru a prostoru, který obývá. Pro řadu sborů představuje kostel, fara a materiální problémy s tímto zázemím spojené zátěž, která na sebe váže i ty zbytky sil, jež je skomírající sbor schopen vyvinout. Jaký význam pro nás dnes mají naše kostely a modlitebny? Nevážeme se na ně příliš? Jsou jednou z možností, jak oživit sborový život a lépe propojit osobní a sdílenou zbožnost, bohoslužby konané v menším kruhu, mimo pomyslné centrum sborového dění? Nestali bychom se ale bez modliteben ghettem několika rodin, ghetem, které do sebe nemůže dát nahlédnout ani v Noci otevřených kostelů?

Jak už bylo řečeno, otazníků je dnes určitě víc než odpovědí. Mnoho jiných alternativ k skleslému přihlížení tomu, jak se naše druhá největší církev scvrkává v malé stádečko pozůstalých věřících, kteří to do nejbližšího sboru mají mnoho kilometrů, než poctivé, leckdy možná nepříjemné hledání kořenů naší situace ale není.

Doporučená četba na cestu k vizím:

Dietrich Bonhoeffer: Život v obecenství. Praha: Návrat domů 2006

Edward Schillebeeckx: Lidé jako Boží příběh. Brno: CDK, 2008

Šárka Grauová a Jan Šulc