Krize/Vize ČCE

Otevřená diskuze - jakýsi evangelický think tank, který se pokusí dlouhodobě a systematicky zaobírat situací ČCE.

Odpověď na příspěvek: III. Sbor

Od: Uživatel Evangnetu Šárka Grauová <>
Kdy: 10. 05. 2010 11:10
Předmět: III. Sbor

Pracovní materiál (vyhotovili za laiky Šárka Grauová a Jan Šulc):
Farní sbor jako základní buňka ČCE dnes označuje zpravidla dvě skutečnosti. Zaprvé je to společenství lidí, kteří se ve svém životě setkali s Kristem a odpověděli na jeho oslovení. Zadruhé je to společenství lidí, kteří se do církve takříkajíc narodili, mají k ní citový vztah od dětství, vyrostli v ní a příležitostně se účastní jejího života. Tato dvě společenství (která by zhruba odpovídala modelu tzv. vyznavačskému a tzv. lidovému) se překrývají jen zčásti a jistý nesoulad mezi nimi je možno považovat za jeden z průvodních znaků tzv. krize ČCE.
Náčrt života farního sboru je obsažen v Řádu sborového života, který je součástí Církevního zřízení (http://www.evangnet.cz/cce/czr/rsz.htm) z roku 2005. Bylo by zajímavé vědět, pro jak velký počet sborů je tento řád uskutečňovanou praxí a pro kolik utopií (mládež se neschází nebo téměř neschází, biblické hodiny se nekonají nebo téměř nekonají, sbor mimo shromáždění nežije nebo téměř nežije). S tím souvisí otázka, nakolik tento řád představuje model sborového života, který je nosný i dnes – v době atomizované společnosti, jejíž členové jsou plně vytíženi svou prací a rekreací, v době obecné dostupnosti teologické literatury, v době příklonu k zážitkové kultuře atd. A otázka, zda se život sboru má této době přizpůsobovat a kopírovat ji, nebo k ní naopak vytvářet vědomou alternativu.
Klíčovou roli v životě sboru ČCE má staršovstvo. Je třeba si klást otázku, zda presbyterní systém skutečně funguje tak, jak by měl. Není výjimkou, když lidé ve sboru vůbec nechtějí ve staršovstvu pracovat a jedinou kvalifikací zvolených starších je to, že se k této „oběti“ nechají svými přáteli ze sboru přemluvit. Může se pak stát, že ve staršovstvu pracují lidé, kteří nemají zrovna nejlepší předpoklady k tomu, aby křesťanský sbor vedli. Stane se pak třeba to, že se lidé ve staršovstvu, bez dostatečného teologického vzdělání, ale na svůj sbor po dlouhá léta v jeho neměnné podobě „zvyklí“, dostanou do sporu s farářem, který by chtěl třeba jen něco málo ve sboru změnit. Možné napětí mezi presbytery a farářem (či naopak) bude ovšem samostatným diskusním tématem platformy Krize/Vize.
Jedním z projevů tzv. krize ČCE je malá účast členů sborů na biblických hodinách. Ptáme-li se po příčinách, vyvstává hned několik otázek: Je stále ještě nosný výhradně racionální výkladový model biblické hodiny, který má podobu vysokoškolského semináře? Existují alternativy, které by vedly k lepší znalosti biblické zvěsti například jejím zapojením do existenciálního kontextu našeho života? Nebo nějaké jiné, které by do biblických hodin přivedly více lidí?
Řád sborového života uvádí jako jednu z možností společného života bohoslužby konané v menším kruhu, například rodiny, menší skupiny členů sboru u různých příležitostí (vážná nemoc člena sboru /obdoba pomazání nemocných/, výročí sňatku, ve zdravotních, sociálních a jiných zařízeních) tak, aby došlo k většímu propojení osobního života s bohoslužbou. Takové bohoslužby by byly by vhodným doplňkem „velkých“ sborových bohoslužebných shromáždění. Je tato možnost ve sborech využívána? Nevážeme se příliš jen na prostor modlitebny? S tím souvisí také otázka, jaké jsou dnes vlastně možnosti sborového sdílení. Nakolik možnosti připustit vlastní nezdary, nemohoucnost a prohry kolidují se středostavovským bontonem členů sboru (půjdu do kostela, až mi bude dobře; přijďte mě navštívit, až budu mít sílu uklidit). Lze to nějak překonat?
Jednou ze stěžejních otázek je, jaká je dnes vlastně „spiritualita“ evangelického sboru. Proč bývají modlitby tak často nikoli doplňovány, ale nahrazovány písněmi? Jakými prostředky je možno kultivovat duchovní život sboru? Týká se to třeba společných výletů či prázdninových pobytů, v nichž často vůbec nejsou přítomny modlitba či čtení z Bible. Je třeba si klást otázku, proč není rozhovor o duchovních tématech v evangelickém prostředí něčím podobně přirozeným jako v prostředí katolickém nebo evangelikálním. Je pociťován jako žádoucí? Rizikem soukromé, skryté, nesdílené zbožnosti je, že zmizí, aniž si toho někdo všimne. Není náhodou, že když si chce dnes evangelík přečíst knihu o křesťanské spiritualitě, která by mu mohla pomoci vtáhnout Boží slovo do vlastního každodenního života, musí sáhnout po bohaté nabídce literatury katolické či evangelikální, zatímco evangelická nakladatelství mu nabídnou jen knihy z oborů biblistiky, teologie, církevních dějin, v nejlepším případě soubory kázání.
Snad nejbolestivějším projevem tzv. krize ČCE je ubývání členů sborů (církve), nepočetná mládež, „stárnutí“ sborů. Společenský a kulturní život různých generací je dnes velice odlišný. Co vyhovuje těm, kteří jsou na to po celý život zvyklí, nemusí mladé lidi vůbec zaujmout. Jak vůbec dnes uchovat vícegenerační ráz sboru? Jak přirozeně zapojit do života sboru mládež? Pro budoucnost jednotlivých sborů i celé církve je to otázka nejdůležitější.

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód