Pokud tomu dobře rozumím, Tomáš Molnár navrhuje jako řešení radikálního úbytku lidí, kteří jsou v neděli ochotni jít do kostela, abychom se vrátili do dávnější či méně dávné minulosti – kazatelé budou s nasazením kázat a laici k tomu vážně budou říkat amen. Protože to, co fungovalo v minulosti, musí logicky fungovat i dnes – je to přece dědictví reformačních otců.

Osobně se mi zdá, že to tak není – a že lidé hlasují nohama. Doba se změnila. Zatímco dřív se přemýšlení o evangeliu omezovalo na kostel, dnes je naštěstí možností mnohem víc. Vycházejí knihy s dobrými kázáními osvědčených kazatelů, konají se přednášky, besedy, máme internet atd. To klade na bohoslužbu nové nároky. Domnívám se, že bohoslužba pojatá jako divadelní pásmo hudby a zpěvu (schválně to říkám takto vyhroceně) nestačí. (Znám sbory, kde babičky při kázání vytahují bonbony a jiní zase termosky s léčivými čaji. Mladí před třicítkou do kostela pokud možno nechodí, protože kázání se jejich problémů netýká a nesouzní s jejich způsobem uvažování. To svědčí o tom, že to divadlo ve srovnání s televizí, počítači atd. zase není tak dobré.)

Nadto: pokud vypadá bohoslužba takto, lze se divit, že tak vypadá i celý sborový život? Že laikové čekají, že farář, nejvýš s pomocí jednoho či dvou starších, pořídí všechno sám a sbor k tomu řekne amen? Co je vlastně dědictvím reformačních otců: ta podoba bohoslužby, kterou kdysi vymysleli a která má věčnou platnost, nebo svoboda víry s Boží pomocí hledat takové cesty ke Kristu, z nichž máme užitek my i ti druzí, stále se reformovat?

A přitom možností zapojení laiků – aniž by to znamenalo liturgickou revoluci – je mnoho.

Namátkou: 1) Kázat na texty ekumenického lekcionáře, aby se na bohoslužbu mohli předem připravit všichni, kdo o to mají zájem. Jinak se podílím na kázání, o jehož biblickém základu jsem doma přemýšlela, než na kázání, o němž dopředu nic nevím. Jinak sleduji od začátku bohoslužbu, včetně introitu a úvodní modlitby, pokud vím, k čemu má namířeno.

2) Číst texty, které zazní při bohoslužbě, na biblické hodině. Neordinovaným to umožní společný vstup do textu, ordinovaný/a ví, čím druzí žijí, co je pro ně těžké, o čem má smysl mluvit. Vytváří se živé sdílení, které je základem společenství.

3) Sbírat podněty k přímluvným modlitbám před bohoslužbou a třeba i během ní (stačí dát kolovat sešit s tužkou). Možná přijdeme o plynulost a literární kvality doma vypocených textů, ale budou to přímluvné modlitby nás všech jako společenství. Atd.

Nemohu si pomoci, ale leiturgia znamená čin/konání lidu, nikoli konání lidu zastoupeného jeho pastýřem. Reformační otcové nám vydobyli právo přistupovat k Bohu bez prostředníků. Skutečně toto dědictví nezrazujeme pro věci služebné a případné?