Pár poznámek k některým z otázek:

10) Má eucharistie definovat a upevňovat rozdíly mezi církvemi (důrazem na poučení, vyznání, zpověď, specifickou liturgii) … nebo rozdíly přehlížet, zamlčovat a překlenovat ?

Známá, už poněkud zfrázovatělá theologická poučka praví, že „Eucharistie je svátost jednoty“, a to nejen v rámci místního sboru, ale celé církve Kristovy; v jednotlivých církvích ovšem není dosud konsensu o tom, zda její slavení tuto jednotu buduje (liberálnější protestantské církve), nebo má být společný stůl Páně až vyjářením již existující jednoty v učení (konzervativní luteráni, pravoslavní) nebo dokonce i v organizaci a jurisdikci (Řím).

Pro ČCE bych považoval za směrodatné jisté závazky vyplývající z účasti na ekumenických procesech, jak je vyjadřuje např. Limský dokument o konvergenci BEM (Baptism, Eucharist, Ministry – Křest, Eucharistie a církevní služba) nebo Charta oecumenica. Limský dokument uznává jednotlivým církvím právo na odlišnosti ve formách slavení Eucharistie, pokud jsou „zdravé a zbohacující“, tedy např. pomáhají poukázat na určité rozměry Eucharistie, na které třeba jiné formy poukazují méně výrazně, a nejsou na překážku ekumenickému sbližování v nauce o Večeři Páně. Viz BEM II. 20, 26 a 28.

11) Je bohoslužba náborem do církve, kouzlením, službou Hospodinu, službou lidem?

Předpokládám že první dvě možnosti tazatel mínil jako nevážný vtip, budu se tedy zabývat posledními dvěma možnostmi. Dvojznačnost slova leiturgia („služba lidem“ ale i „služba lidí“) ukazuje obousměrný pohyb – od Boha k člověku, ale také od člověka k Bohu. Bůh nám dává svoji milost v slovech Evangelia a ve svátostech, my mu předkládáme oběť chvály a díků, prosby a přímluvy za sebe i jiné lidi, společně s Bohem slavíme zpřítomňující památku spásných událostí a sjednocujeme se s Kristem do jednoho těla. To je vše, co bohoslužba vyjadřuje.

13) Musí být bohoslužby v neděli?

Křesťanská církev se od NZ dob schází z dobrého důvodu „prvního dne po sobotě“ jelikož se jedná o každotýdenní „památku“ v biblickém smyslu slova, tedy zpřítomnění a aktualizaci novozákonní velikonoční události – vzkříšení Ježíše Krista a také, last but not least, seslání Ducha o letnicích. Tedy dvou událostí pro církev konstitutivních. V J 20 probíhá (do určité míry prototypové) setkání učedníků se vzkříšeným vždy v neděli večer (1. a 8. dne), totéž společenství v Emauzích (L 24:13nn) a „shromáždění na jednom místě“ v den letnic (Sk 2:1). S nedělí bych tedy příliš nehýbal. Nejsem ovšem proti připomínání událostí v jiné příhodné dny, pokud se svátek bere jako dar („sobota pro člověka“) a ne jako požadavek („člověk pro sobotu“), není nic špatného na Velkém pátku, Zeleném čtvrtku, Vánocích, obodbích církevního roku apod. a dokonce ani na svátcích svědků víry, jak o tom svědčí nejen augsburské, ale i bratrské vyznání.

14) Má nastupující farář navazovat na způsob, obsah a zbožnost faráře odcházejícího?

Zlidovělá moudrost praví, že tradice znamená nést dál oheň, nikoliv uchovávat popel. Z tohoto pohledu tedy ideální případ znamená, že je nastupující farář schopen navázat na práci svého kolegy tvůrčím způsobem. Bohužel, ideální případy bývají spíše vyjímečné. Nástupci většinou nezbude než se různým způsobem potýkat s tím, co tam předchůdce udělal – dobrého, ale i problematického; lavíruje mezi dvěma extrémy – tedy mezi revoluční negací dosavadního pořádku, která nenechá kámen na kameni, a mezi zatuchlým netvůrčím omíláním a papouškováním zděděných stereotypů, které vede k retardaci a degeneraci celého společenství. Ostatně už Bible upozorňuje na příkladu Pavla a Apolla (1K 3:4-9), že církevní služebníci i s rozdílnými přístupy mohou pracovat na tomtéž Božím díle a ulpívání na jedné podobě církevní služby může vést až k ostudnému stranictví a sektářství.

15) Kde a jak má farář naslouchat svému sboru?

Tam kde po něm nechce nic v rozporu s Božím slovem, se svědomím, s poznanou pravdou.

16) Bylo dobře, že ČCE zlikvidovala laické kazatele?

O likvidaci laických kazatelů nic nevím. Pokud tím tazatel myslí neordinované kazatele, kteří si dlouhodobě připravují vlastní kázání a fakticky suplují roli farářů, je otázkou, jaký má potom smysl ordinace, která autorizuje kazatele jako toho, kdo mluví hlasem a koná jménem celé církve.

17) Je aktuální revize církevního zpěvníku?

Ano, i když na důvody a podobu budoucího zpěvníku se budou názory velice různit. Nemám nic proti „Novým písním“ domácích ČCE autorů – pro použití při bohoslužbách by ovšem měly respektovat liturgická kriteria – ale nový by měl obsahovat také více z ekumenického liturgického bohatství obecné církve a zbavit se fixace na omezený počet témat.

18) Komu (čemu) slouží veřejné (hlasité) modlitby?

Je to vyjádření toho, že k Bohu se neobracíme jen jako jednotlivci, ale i jako společenství. Pokud je pronáší zástupně jednotlivec, patří za ně alespoň společné stvrzující „Amen“ či jiná aklamace. Zpochybňování společných modliteb je podle mne symptomem toho, jak málo se ve skutečnosti cítíme církví. Hlasitost či tichost modliteb nemá nic co do činění s „mnohomluvností“ nebo „pokrytectvím“. Farizeus v chrámě se v Ježíšově podobenství pokrytecky modlil také „sám u sebe“ (L 18:11). Pokud se k Bohu společně obracíme texty za kterými stojí síla tisíců let tradice (Otče náš, žalmy, stará ekumenická kréda…), spojuje nás to přes hranice prostoru a času se všemi, kdo se kdy takto k Bohu obraceli.