K čemu jsou, kdo a jak se účastní? Jaká je role Bible (kázání), svátostí, svědectví, liturgie? Jak to kde chodí?

Neděle je den Páně – závdavek nového věku, tím je dáno mnohé, bohoslužby jsou náplní dne Páně

Jak rozumět slovu „bohoslužby“. Jde o naše sloužení Bohu? Nebo o sloužení Boží nám. Mám za to, že v téhle otázce je skryto více, než se zdá. Osobně se přikláním k druhé variantě, že to Bůh slouží především nám a to vše, co děláme, je jen lidský rámec jeho služby. Nedělal bych si iluze o tom, že my sami Pánu Bohu něčím výrazným přispíváme, a to navzdory tomu, že je jisté, že bohoslužby mají být také oslavou Boží z naší strany, díkem, a to nikoli jen formálním.

„Strohosti“ – prostoty našich bohoslužeb si velmi vážím. Je to řádná liturgie, která je důstojným a čistým prostorem pro Boží slovo a nechává právě jemu zřetelně zaznít. Tím nezpochybňuji a neznevažuji bohoslužby jiných forem. Tyto bohoslužby nevylučují – naopak požadují – větší zapojení laiků (ne-farářů) do jejich průběhu, a to od vážného odpovídání „Amen“, zřetelného a radostného zpěvu písní, až po účast presbyterů na čtení a modlitbách. Přivítal bych, aby se k důstojnému a zároveň radostnému vedení bohoslužeb připravovalo při vikariátu. Neznalost toho, co pro průběh bohoslužby znamenají její jednotlivé části a jak spolu souvisejí, je leckde skutečně žalostná. Doporučuji sepsat příručku – jasnou a zřetelnou, ze které by každý člen církve mohl pochopit, co každá část bohoslužeb znamená a mohl by být tak vyveden ze strnulého tradicionalismu k pravému prožívání tradice našich bohoslužeb. Od pozdravu až po požehnání a závěrečnou píseň mají být bohoslužby zřetelné a jednotné (tím nevylučuji zasmání se, vtip, pláč, radost, svobodu – bez nich to nejde – ony kožené bohoslužby s topornými ohláškami rád nemám a nemyslím, že bych se jich zastával; takové toporné bohoslužby ovšem znamenají, že je tu obrovský předěl mezi všedním dnem a dnem svátečním, míním ten nezdravý, pokrytecký – a toho bych se bál). Tu práci, aby v nich zazněla plnost bytí – pokání, odevzdání se, přijetí milosti, radost, lidský smích, dokonce i ten Boží – tu bychom si co faráři, presbyteři, předčitatelé – měli dát.

Bohoslužby jsou tím, co každému jejich návštěvníku, ať vědomě či podvědomě (co já vím, zda i nevědomě) dávají orientaci i ve středu odpoledne, ba i v sobotu před půlnocí. Ony jsou skutečně tím, co sbor konstituuje. Nebudou-li bohoslužby „stávajícím se Slovem“, ušoupej si nožičky, pastore, nic nedokážeš.

Kázání je střed a vrchol protestantských bohoslužeb. Stesky nad tím, jak odpovědnost za kázání faráře – kazatele přetěžuje, jsou poněkud legrační. Když ses dal na vojnu, musíš bojovat. Jsou i jiná zaměstnání, je-li ti toto zatěžko a jsou jiné církve, kde je tomu jinak.

Obsahem kázání je evangelium – ona radostná zvěst o osvobození člověka. Evangelium samo o sobě je prosté a obsahuje také prosté ukazatele k životu. Je proto směšné, když by ses chtěl v jádru evangelia, jak mnohde i dnes k vidění a čtení a slyšení, předvádět co intelektuál non plus ultra. Ono vůbec, pokud to není nezbytně nutné, se nepředváděj, koliks toho už nastudoval. O to totiž nejde. Odhoď lešení svých znalostí!

Evangelium, Kristus, ovšem vstupuje do světa a činí svět, a to co je v něm, viditelným. A to bývá složité a obtížné. Pominout svět a to, že v lecčems ve zlém leží a beze všeho mluvit jen od začátku až do konce o milosti, by bylo znevážením evangelia, pohrdnutím skutečností, že evangelium není jen útěcha, ale předně Pravda, která dává objevit se i pravdám popisným, které třeba nejsou pro zasmání.

Nutno tedy konstatovat, že další normou kázání jest, aby bylo pravdivé, a to ve všech „patrech“ toho, co slovo pravda znamená. Tím netvrdím, ale to je snad věcí vkusu, abychom barokně útočili na jednotlivé lidi a pranýřovali jejich lidské poklesky. Co je však nutné nakonec, aby se kázání, totiž Slovo dělo a tam, kde vchází do světa, dochází ke střetu se světem.

Kdesi kdysi jeden, co šel do politiky, řekl, že je rád, že nebude muset každý týden plodit ty útěšné kecy. Je-li výslednicí kázání útěšný kec, pak je to špatné kázání. Mluvit o zlu jako o tom, co tady vždycky bylo a že se tím tedy netřeba nadmíru vzrušovat, neb se nad námi klene Boží milosrdenství, je blasfémie.

Farář není guru, ani líbivý konferenciér. Je služebníkem slova a to tak, že Božího Slova. Kázání není jen intelektuální výkon, ale je to také bolest, o kterou prosí a kterou nese ostatním. A pak je to také osvobození a východisko. K tvorbě kázání tedy patří také pokorná a úpěnlivá modlitba.

Jistě že je patrné, že farář má svůj sbor rád. Bez lásky by neměl faráře dělat. Ale kázání a bohoslužby, nakonec celá jeho služba nestojí na tom, jaký je to hodný a laskavý člověk vzdělaný v hlubiné psychologii s trpělivým vrozeným i naučeným milosrdenstvím. To vše může a má být, ale farář je ukazatel k jiné lásce, než je ta jeho a se svou lidskou láskou se tudíž nepředvádí, ale jde se s ní vycpat, když káže a je farářem. To by jinak kříž Kristův kácel na bok a činil z vertikál horizontály a naopak. I to se leckde děje a není to dobře. Farář není caddik – tím je Kristus.

Večeře Páně je v pojetí protestantském, kalvínském, chcete-li, především Verbum visibile – Viditelné Slovo. Platí o ní totéž, co o kázání. Vedle základní zvěsti o tělu, které se za nás láme a krvi, která se za nás vylévá na odpuštění hříchů, nese v sobě, ostatně tak, jako i kázání, mnoho dalších prvků – třeba koinóničnost. Ovšem zasunout základní zvěst večeře Páně a zdůraznit na její úkor některý z jejích „vedlejších“ produktů, to vede k pomýlení a nakonec i k tragickým omylům stran toho, kdo komu slouží a co kdo komu přináší. Ono „smrt Páně zvěstujete“ nelze vyměnit za ploché uspokojení naší psýché.