Jana Šarounová:

V určitém směru souhlasím s voláním bratra Razsky po návratu k fundamentalismu. Pod tím slovem si určitě můžeme představit více projevů, včetně těch, nad kterými nám naskakuje husí kůže. Osobně ale také postrádám nějaké jasnější směrování církve jako celku, které by nebylo jen na rovině obecných duchovních vyznání, ale i na rovině zcela konkrétních oblastí života křesťana…

Vždyť co lze od nás vlastně očekávat- kromě směsi nejistoty, strachu před zákonictvím, soucitu s těmi, kdo se v takové sitaci ocitli (zvláště jde-li o lidi nám blízké), když celá církev se profiluje v mnoha otázkách nejasně, s nevyhraněným postojem, s nejasnými pravidly, kde ničí postoj není brán jako vyjádření autority, ale jen jako jeden názor z mnoha. Já ale na druhé straně vnímám, že to je právě to, proč v této církvi mnozí našli svůj domov - že nepředepisuje, nefízluje, je laskavá, odpouštějící. Možná jsme se ocitli v životě v situaci, kdy jsme právě toto ocenili nejvíce a možná také známe příběhy těch, kteří ve chvíli selhání byli vystaveni velmi tvrdému postupu jiné církve, což je zatvrdilo navždy nebo na dlouhý čas…

Návrat k fundamentu dle bratra Razsky nutně toto široké srdce omezí - a tam myslím si církev jako celek musí vyjasnit, zda to chce.