Výběr z pracovního materiálu připraveného pro 1. setkání:

CÍRKEV JAKO BOŽÍ A LIDSKÉ DÍLO

Jaká je podstata a poslání církve? Co je na nás a co na nás není? Co znamená, že je víra darem Ducha? Jak souvisí víra a zbožnost? Dá se a má se víra kultivovat? Může zplanět? Kolik lidské snahy a kde? Jak je na tom v současnosti ČCE – potřebuje "zdnešnění", definitivní přechod od lidového k vyznavačskému charakteru nebo něco jiného?

II. PODSTATA A POSLÁNÍ CÍRKVE

Klasická reformační definice: „Církev je shromáždění věřících, v němž se čistě zvěstuje evangelium a řádně vysluhují svátosti“. Obvykle se zdůrazňují kázání a svátosti, v našem kontextu připomínám, že je zde řeč také o shromáždění. Kde lidi nepřijdou, tam není církev, protože kazatel nemá komu zvěstovat a vysluhovat.

Současná definice pracující s motivem Božího království: Církev je předjímkou Božího království a pozvánkou k němu. V ostrůvcích svých sborů má z moci Ducha svatého žít již nyní ve stylu nového věku jako alternativa zdánlivě nezvratným pořádkům tohoto věku.

III. CÍRKEV JAKO DÍLO BOŽÍ A DÍLO LIDSKÉ

Služba a práce církve nejsou jen dílem Božím, jsme na tomto poli jako členové, presbyteři a duchovní Božími spolupracovníky. Stav církve do značné míry závisí na našem nasazení, zbožnosti, křesťanské moudrosti, touze nacházet pro svá společenství Boží cestu a vůli. Záleží dokonce i na formách a technologii naší práce, strategiích…. Samozřejmě na nejhlubší rovině platí, že „Duch vane, kam chce“. Jsem ovšem toho názoru, že Duch vane nejraději tam, kde vidí plné nasazení svých věrných pro dílo církve (tedy Boží, Božího království) ve světě.

Naše platforma nechce být společenstvím kverulantů, kteří vidí nedostatky církve tak ostře, že ji přestanou s vděčností přijímat jako svou. Bereme vážně varování br. Juna: „Kdo chce jen to nejlepší, často si nedokáže vážit dobrého, kdo chce jen ideálního partnera, nedocení dost toho svého, reálného. Často se pak jeho vztah, který mohl být dobrý, stane peklem neustálých výčitek a zklamání a nakonec se nejspíš rozpadne… Nešlo by to spíš nějak přijmout a žít? Život tak děsně rychle utíká…“ Namítneme však, že nečekáme, že ČCE bude nejlepší možná, tedy ideální. Taková nebude nikdy. Myslíme si však, že může být – i díky soustředěnému úsilí svých členů včetně nás – lepší, než je dnes.

Úsilí naší skupiny má samozřejmě mnoho limit. Např. nenajde žádné zázračné a rychlé řešení. Platí slova br. Vokouna: „Sledoval jsem více než deset let různé zahraniční modely k obnově církve a mohu myslím odpovědně říci, že neexistuje žádný recept, všechno někde přineslo obnovu a někde jinde ne; je třeba vyjít od lidí a ne od konceptů. Náš problém je v tom, že hledáme stále nějaké jiné lidi, než ty, které nám Bůh posílá.“

Další omezení je toto. Klíčovou strukturou církve je sbor. Vztah k Bohu a bližnímu jako jádro evangelia vyžaduje přece nutně konkrétní „uzemnění“ v prostoru a čase. Naše platforma je ovšem výrazem života celku ČCE. Platforma má proto (stejně jako ČCE) své oprávnění jen tehdy, osvědčí-li se jako užitečný mezistupeň mezi obecnou křesťanskou církví a sborem, a jen do té míry, do jaké uprostraní křesťanské poslání konkrétních sborů.

IV. SBOR JAKO KLÍČOVÁ STRUKTURA CÍRKVE

Základní podstata a poslání křesťanské církve (bod II) se dle mého názoru dají – ještě stále s nárokem na obecnou platnost pro všechny sbory – konkretizovat. Křesťanské poslání plní sbor, který je organismem s základními projevy živé křesťanské víry, naděje a lásky.

Zde nabízím osm oblastí života a práce sboru, které jsme si pojmenovali se staršovstvem jako klíčové v libeňském sboru: 1. Inspirující bohoslužby 2. Láska ve vzájemných vztazích 3. Zbožnost 4. Zapojení laiků do služby sboru 5. Setkávání v menších skupinkách 6. Dobrá organizace práce a služby 7. Misijní vyzařování 8. Ekumenická otevřenost. Jako moudré se mi při tom jeví upozornění jedné evangelikální knihy (která klade podobné důrazy), že sbor je tak silný, jak silná je jeho nejslabší oblast. Není náhodou, že se podobné výčty klíčových oblastí života a práce sborů vracejí vždy znovu ve analýzách různých autorů a různých církví.

Nebo nahlídnuto z jiné strany: Sbor dostojí svému základnímu poslání (bod II), pokud je zdrojem křesťanské duchovní inspirace pro všechny, kdo se s ním setkají: Nečlenům nabídne impulsy k nastolení pozitivního předporozumění, impulsy k přemýšlení o alternativě křesťanské víry, impulsy k příp. vstupu či křtu. Členům nabídne teologické i sociální zázemí pro praxi křesťanského života, inspiraci a možnosti pro vzájemnou službu i inspiraci a možnosti pro služby světu (sem patří i misie!).

VIII. CELKOVÉ NÁVRHY ŘEŠENÍ KRIZE

T. Molnár navrhuje prorocký čin – vzdát se podílu na restitučních nárocích. Po tomto prvním kroku očekává další očistné kroky v jiných oblastech života ČCE.

J. Halama navrhuje něco, co by se dalo nazvat "zdnešněním" církve – změnit formy, struktury i myšlení církevního života a služby společnosti.

Sám bych nejraději šel cestou definitivní přeměny ve vyznavačskou církev.

Lze jistě navrhnout také jakýsi program obnovy zbožnosti – pokusit se nově inspirovat lásku k Bohu i k bližnímu. Takový pokus o obnovu zbožnosti by jistě musel být typově pluralitní. Sám souhlasím s T. Molnárem: "Boží milost přichází tam, kde je volání z hlubokosti, kde je pokání, kde je obrácení…"

Krok za krokem řešit jednotlivé oblasti.