ČCE je mojí mateřskou nebo chcete-li křestní církví. Vyrůstala jsem ve sboru  na kraji seniorátu, kde mně věkově nejbližší člověk byl o 15 let starší.  Několikrát jsem jela na dětský tábor do Bělče, takže jsem věděla, že nejsem  jediné dítě v evangelické církvi, ale i tak jsem tušila, že jich nijak  zvlášť moc nebude, a když už, tak ve větších městech. O tom, že nejsou ani  ve větších městech, jsem se přesvědčila s příchodem na střední školu, když  jsem zjistila, že ani v 95 000 městě žádné vrstevníky – evangelíky  nemám. A tak jsem začala chodit do sboru jiné církve, Církve bratrské, kde  jsem strávila osm let svého života. Jsem vděčná, že jsem takové společenství  našla, protože kdyby zůstalo předávání víry na mé „křestní“  církvi, asi bych dnes chodila do kostela jenom proto, abych nezraňovala  svoje rodiče. Ke konci docházky na střední školu ve mně přece jen však byly  vzbuzeny výčitky svědomí, že jsem na ČCE možná zbytečně brzy zanevřela, a v  souvislosti se změnou školy, kdy jsem začala řešit, do jaké církve budu v  novém městě chodit, jsem se rozhodla vrátit se k ČCE.  Stručně – byla jsem otřesena.  V prvních chvílích jsem nechápala nic. Ale už to nějaký čas bude a nyní vím,  že leccos z toho, co jsem považovala za bizardní až absurdní, bylo dáno  pouze tím, že jsem prostě nevěděla, jak církev funguje a zhruba jakou  mentalitu mají její členové. Ale o velkém počtu dalších skutečností jsem  přesvědčena, že křičí na poplach. Po dlouhém uvažování jsem se rozhodla  několik mých zážitků a situací, napsat na Evangnet, aby se vědělo, s čím  vším se člověk může setkat po příchodu do ČCE.  Zážitek první se udál na seniorátní akci pro mládež. Netušila jsem, jaký  poprask způsobím tím, že si na BIBLICKÝ program vezmu Bibli. V CB běžná  praxe. V ČCE jsem byla šokována překvapenou otázkou: „Ty máš  Bibli???“ Odpověděla jsem, že vzhledem k písmenkům B I B L E na obálce  knihy to opravdu asi Bible bude. Jestli jsem si myslela, že po první otázce  nemůže přijít nic ještě více absurdního, velmi jsem se mýlila. Druhá otázka  zněla: „A na co???“ Tímto prosím všechny faráře a farářky, aby  vysvětlili svým mládežníkům na sboru, k čemu křesťanům slouží Bible.  Zážitek druhý se udál na té samé akci. (Ona celá ta akce byla jeden velký  Zážitek…) Tentokrát jsem byla rozpačitá z diskuze k biblické dílně. Mluvit  o Bohu a našem vztahu s ním je totiž velmi trapné a raději bychom nic  takového dělat neměli. Stejně všichni vědí, co chce farář slyšet, tak raději  udělejme nějaký „vtipný“ závěr naší diskuze, hlavně to  nemyslet vážně. K čemu mi jsou názory ostatních? A modlit se nahlas? Tak to  už vůbec ne!!   Další takřka modelovou situaci zažívám na jakémkoli sjezdu nebo sejití  mládeže, a nejenom mládeže, když se zpívá. Pro mě vždy byla píseň modlitbou.  A když není přímo modlitbou, tak vždy je dobré vnímat text, o čem zpívám.  Když jsme s mládeží v CB zpívali dohromady, tak nás to bavilo. Radovali jsme  se, když byl text o radosti, modlili jsme se, když byla píseň napsána jako  modlitba. Dlouho jsem nemohla pochopit, jak je možné, že zpěv u evangelíků  nemá vůbec žádný šmrnc. Po roce jsem pochopila, že píseň v ČCE neslouží k  oslavě Boha, ale k prostému vyplnění času. Lidi zpravidla tupě zírají do  zpěvníků a bez jakéhokoli náznaku úsměvu potichu zpívají. Ale copak je  opravdu tak smutné, že Ježíš za nás umřel na kříži? Kde je ta radost, že  jsem zachráněna, že můžu věřit? Když byste si zacpali uši a chvíli zpívající  sbor pozorovali, rozhodně byste neřekli, že zpívají Buď Pánu čest. Čímž se  dostáváme i k tomu, že značná část písní v EZ je vskutku nemelodických.  Nicméně je tam velká část písniček, a troufám si říci, že jich je většina,  které jsou krásné. Proč faráři s takovou oblibou dávají písně z té první  skupiny, to opravdu netuším.  Další situace. Asi největší zklamání vůbec. Konalo se, když jsem zjistila,  že misie je v podstatě mizivá. Nechci tu polemizovat o tom, jak přivádět  lidi ke Kristu. To je samo o sobě tématem, na které by se dalo tolik a tolik  psát. Ale přístup, se kterým jsem se setkala v ČCE, stojí za to, abych ho tu  napsala. Dozvěděla jsem se totiž, že církve jako je Církev bratrská nebo  Apoštolská církev mají za úkol přivádět ke Kristu mladé lidi. A  Českobratrská církev evangelická je tu od toho, aby až tito  „noví“ křesťané budou příliš staří na takovou nadšenou církev,  jako jsou výše dvě zmíněné, tyto lidi přebrala. Takže na co dělat misii mezi  mladými lidmi, když přijdou časem sami do ČCE strávit důchod? (Ano, s tímto  názorem jsem se skutečně setkala!) Myslím, že každému je jasné, že s  takovýmto aktivním přístupem k věci naše církev nebude růst, a co hůř,  nebudeme plnit poslání, které jsme od Ježíše dostali! Kdyby to tvrdil jeden  mládežník, tak budiž. Ale bylo jich více, a to mi přijde více než  alarmující!! Církev má být společenství všech generací. Starší mají  pochopit, že se věci mění a inovují, mladší musí pochopit, že ne všechno  staré je špatné a ve svých inovacích se krotit. Ale ne, že tu budeme mít  jenom jednu generaci, podle které se bude všechno řídit.  Dále jsou tu opakované pomluvy Církve bratrské, pramenící dle mého názoru z  pouhopouhé závisti. Vděčím CB za to, že mi přinesla evangelium. Navíc jsem  v ní strávila osm let svého života a myslím, že jí znám lépe, než leckterý  evangelík. Z těchto dvou důvodů mě velmi pobuřuje, když se mě nějaký  evangelík snaží přesvědčit, že to je ve skutečnosti sekta, kde nemá člověk  svobodu. A on to zaručeně ví, protože známý jeho známých má zkušenost…  Dále si myslím, že namísto řešení chybných postupů v misii jiných církví  (které jsou z nějakého záhadného důvodu stále účinnější jak ty naše), bychom  se měli soustředit na problémy v naší církvi. Nebo jak je to s tím trámem v  oku?  Závěrem bych chtěla zdůraznit, že situace, které jsem zažila, nejsou  modelové pro celou církev. Věřím, že spousta z vás, kteří to čtete, máte  úplně jiné zkušenosti. Přece jen však myslím, že naše církev není v pořádku.  Dělá mi starosti, jak nenadšení jsou lidé z evangelia. Netvrdím, že každý  musí juchat a „šroubovat žárovky“ (avšak mimochodem - i David  skákal radostí, tak jak hudba hrála, takže proti gustu…), ale chybí mi  povzbuzení a načerpání energie, které bych od společenství věřících  očekávala. Roman Mazur na svojí přednášce na sjezdu přirovnal fungující sbor  k oáze na poušti, kde člověk po pouti na sluníčku a ve vedru načerpá sil na  další cestu. Obávám se však, že naše církev roli oázy neplní. A nejsem si  jistá, jestli je úplně tím světlem a solí.