Ten obraz je hezký, přece to není pravdivé, když mě ta moje cesta neobohacuje a nerozvíjí. Na druhou stranu mě trochu mrazí v zádech… 1. Co když jde kazatel někam do háje (a přitom jej to baví)? Přijme odpovědnost za to, že ostatní jej následují? Takto opustilo naši církev několik sborů a členů, ačkoliv nás mohli zevnitř více obohatit. 2. Je ochoten kazatel od Boha přijmout i to, když je ta cesta plná bolesti, oběti a zkoušek? Mají "jeho lidé" zůstat s ním, nebo si najít jiného, se kterým se jim to bude víc líbit? Je několik sborů, kdy se farář dostal do duchovních potíží a sbor za odměnu si hledá zábavnějšího a schopnějšího vůdce. 3. Nebude si farář ospravedlňovat svoje "teologické libůstky", na který není nikdo mimo absolventy ETF zvědavej? Není to sebestředné, ignorovat cesty ostatních a jít si jen po svém? 4. Nebude kazatel hrát jen na notu líbivosti, cesta jen "na oko" aby přilákal co nejvíc much? 5. Nenásledujeme spíš Krista, jakkoliv každý originálně - faráře nevyjímaje? Kazatele vnímám spíš jako průzkumníka, zvěda, který je (díky vzdělání i orginaci) o krok napřed a hledá tu Kristovu úzkou pěšinku, ale když najde cestu, všechny s radostí zavolá a pozve na ní. Ta cesta by předně měla být otevřená, čitelná, pravdivá - plná vlastního hledání a otázek (lidi to stejně prokouknou). Tak si představuju communio viatorum.