Možná by lecos usnadnilo rozlišení misie a misionaření. Tomu druhýmu termínu rozumim jako snaze získat-naverbovat někoho k něčemu (křesťanství) - nebo-li: kupte si naše kastroly, jsou zaručeně nejlepší. To je agrese. Naopak misii rozumim jako způsobu života - "jděte a kažte evangelium". Víc než kdo káže je zdůrazněno, co se káže. Nevážu druhého na svou osobu, ale na evangelium (ev. Krista). Být křesťanem a zároveň nechtít misii, to je (biblicky viděno) protimluv. Další věcí je to, že misii nelze nahlížet objektivně - zvěstovat "něco" či "nějakou cestu ke spáse". Nelze o ní přemejšlet nějak religionisticky. Zvěstuji ji, protože jsem ji jako cestu poznal a chci po ní kráčet (ale tím nutně nemusim říci, že je to cesta exkluzívní). Výjimečná je v tom, že jsem ji poznal právě já a právě já ji považuji ve svém osobním životě jako jedinou správnou. Myslím, že misie se dá dělat tolerantně a neagresívně. Misii nevnímám jako nějaký fígl jak "na ně", ale jako bytostnou otevřenost druhému (jeho životu, jeho problémům i radostem), i za předpokladu, že se moje víra trochu změní (otevřenost k dialogu). Misie mě samotného může nesmírně obohatit, když zůstanu vůči druhýmu otevřený. Otázkou však zůstává, jestli druhé máme (ČCE) na co pozvat. (?) Nemyslim teď buchtovou neděli nebo výlet do Husince. Zveme víc do našeho společenství nebo ke Kristu? Co upřednostníme?