Milý bratře Grombiříku,

chtěl bych odpovědět zevrubněji, ale těď o svátcích to zatím bohužel není možné. Až založíme s Tomášem Pavelkou tu Kalvinistickou společnost, tak na jejích stránkách to rozeberem a vysvětlíme určitě lépe. Tedy alespoň krátce k jednomu místu vašeho příspěvku:

Píšete: "Archetyp "broučkovské poslušnosti" je však pro mne spojen s jakýmsi fatalismem, který občas církvi v rouše beránčím vycení tesáky - nejkřiklavějším příkladem byla zrůdná doktrína o předurčení k zavržení - její traumatická působnost v reformovaném prostředí je imho mimo diskusi, spor s Pavelkou, Balcarem a jinými zdejšími "kalvínovci" lze vést maximálně o tom, zda to byla autentická nauka samého Jana Kalvína, o čemž se dnes důvodně pochybuje."

Doktrína o předurčení k zavržení , alespoň tak, jak ji Klavín rozvíjí ve své Instituci z r. 1559, se alespoň v základních rysech , pokud vím, kryje s naukou Augustinovou. Také ho tam hojně cituje, hned po bibli. Není třeba brát tu doktrinu jako něco traumatizujícího, naopak - díky ní si člověk věřící (poslušný) váží toho, že byl vyvolen, a nevěřící (neposlušný) si z té doktriny nic nedělá. Koho by tedy měla traumatizovat? Kdyby byli ke spáse vy-voleni všichni, nebyl by vy-volen vlastně nikdo. Kdo je vy-brán ke spáse, váží si toho - taková milost paK není laciná a prachobyčejná. (Jakou má hodnotu to, co je všude a pro každého k mání?) Opakem výběru, je pochopitelně ponechání, a tedy zatracení. Vyvolení a z něj plynoucí spása je něco "extra", něco, co má pro nás, právě pro nás nějakou zvláštní cenu. A to , že jde o odvěké rozhodnutí, a tedy předurčení Boží, to není fatalismus, ale nás vyvolené to uklidňuje v tom, že nás z Boží ruky nikdo a nic nevyrve, dokonce ani naše vlastní selhání! Navíc např. právě kazatele "misionáři", kteří drží teorii, že jednou budou zachráněni všichni, že všichni jsou vyvoleni ke spáse, pak trpí traumatizujícím pocitem, když na jejich kázání lidé nedají, když svým kázáním v lidech nevzbudí víru a zájem o církev, tj. sbor atd…. Když lidé zvěst nepřijmou, nemusí to ale být vždy chyba zvěstovatele, popř. jeho zvěsti, ale někdy také a jenom právě jejich (může to být způsobeno zatvrzelostí, nedostatkem obdarování posluchače apod.). Stoupenci učení o dvojím předurčení (vyvolení-zatracení) se často opírali mimo jiné o biblické místo: J 10 (celá kapitola, zvláště pak verše 25-29. Nebo J 17,6-9 a jinde.

Taktéž přeju požehnané svátky!

(možná je to ale diskuse patřící do rubriky "systematické otázky" na těchto stránkách) , osobně ji ovšem považuju za aktuální