Milý bratře Kusnieriku,

z určitého důvodu jsem ve své reakci použil uvozovek. Chtěl jsem tím naznačit, že Jan Karafiát (k němuž jsem osobně z mnoha důvodů velmi kritický, přesto mu neupírám to, že se jedná o impozantní osobnost) může být v církvi interpretován povrchně či "vulgárně" i těmi, kdo se domnívají, že přísahají na jeho odkaz. Poněkud recesistický tón pramení v našem přátelském popichování s kolegou Pavelkou.

Základní myšlenku Broučků - poslušnost, poslušnost a poslušnost Pána Boha až do krajnosti - pochopitelně znám. Netvrdím, že je to pouze doména kalvinismu (či lutherství, s tím Altmannem díky za tip, rád si to přečtu a porovnám s Karafiátem) - například ve svých "Duchovních cvičeních" píše zakladatel jesuitů Ignác z Loyoly, že věřící má být vůči Bohu "jako mrtvola" (sicut cadaver - svého druhu také "poslušné chcípnutí" :-)), t.j. bez projevů vlastní vůle, žádostí atd.

Je ale otázka, zda lze Ježíšovu poslušnost až k smrti (a potažmo křesťanovu poslušnost Boží vůle) vykládat v "broučkovském" smyslu. "Broučkovská" poslušnost vychází např. z axiomu (odvozeného z 4. přikázání) že poslušnost rodičů či jiné podobné autority je stejně nepodmíněná jako poslušnost Boha (viz nátlak na Broučka ohledně endogamického manželství aj.). U Ježíše je často radikální poslušnost Boha v příkrém rozporu s poslušností v rámci tradičních sociálních vztahů. Situace následování Krista často znamená rozchod s vůlí rodičů či společenskou nebo náboženskou autoritou. "Broučkovský" Ježíš by imho nikdy neutekl rodičům, aby diskutoval s učenci o svém Otci apod. Radikálním pokusem o takovýto typ poslušnosti bylo v církvi poustevnictví a mnišství. Bohužel původně spontánní nadšenecká snaha o nejradikálnější následování Krista se ve středověké církvi institucionalizovala do společnosti těch, kdo si jsou před Bohem "rovnější" a její mravní úpadek byl v předreformační době z celé církve snad nejkřiklavější. Přesto však v tomto prostředí můžeme najít mnoho postav, které jsou pro tento typ poslušnosti Boha pozitivní inspirací - např. František z Asissi.

Dále je otázkou, zda "broučkovský", respektive "karafiátovský" model poslušnosti odpovídá preferovanému biblickému modelu vztahu k Bohu. U mnoha biblických postav je poslušnost Boha spojena s velkým a dynamickým zápasem - např. u Mojžíše, sv. Pavla a koneckonců i u Ježíše samého. Kardinálním příkladem je Jób - nabádáním k "broučkovské" poslušnosti by se dali charakterizovat spíše jeho tři přátelé. A přesto se Pán Bůh nakonec k Jóbovi a jeho zápasu přizná, jakkoliv se může na první pohled jevit opovážlivý. Archetyp "broučkovské poslušnosti" je však pro mne spojen s jakýmsi fatalismem, který občas církvi v rouše beránčím vycení tesáky - nejkřiklavějším příkladem byla zrůdná doktrína o předurčení k zavržení - její traumatická působnost v reformovaném prostředí je imho mimo diskusi, spor s Pavelkou, Balcarem a jinými zdejšími "kalvínovci" lze vést maximálně o tom, zda to byla autentická nauka samého Jana Kalvína, o čemž se dnes důvodně pochybuje.

"Broučkovský" typ výchovy k poslušnosti může dále vést k mnoha negativním důsledkům. Například v situaci, kdy je autoritou Pána Boha zašťiťována insufficience autority jiné. V bohosloveckém semináři jsem např. slyšel o jednom adeptovi kazatelství, kterého v dětství vychovávali stylem: "Nesmíš kopnout hračku pod postel, Pán Ježíš bude smutný!" Dotyčný měl pak samozřejmě problémy a smutný byl jeho konec jako studenta teologie. Psycholog a pastoralista K. Freilingsdorf napsal kdysi knihu Ďábelské obrazy Boha (Daemonische Gottesbilder, u nás také vyšlo, pod mírumilovnějším názvem "Falešné představy o Bohu"), ve které popisuje množství duševních a duchovních poruch způsobených tím, že si rodiče, vychovatelé či představení "vypomáhali" ve výchově k poslušnosti autoritou Boha; mělo to však v duši dítěte onen negativní efekt, že mu obraz Boha zpětně splynul s negativními vlastnostmi dotyčné autority (násilnictví, agresivita, panovačnost, nevypočitatelnost, podezíravost, implicitní snaha trestat, neochota komunikovat). V lidové imaginaci se pro tento obraz vžilo pojmenování "Bůh - policajt". Náprava takto zraněné duše vždy byla bolestivá a zdlouhavá. Osobně znám také několik takto duchovně zmrzačených lidí - s problémy ve víře, citových vztazích aj.

Skutečnou tragedií je, když se takto začne Boží autoritu zaštiťovat autorita církevní v otázkách, kde jí to vůbec nepřísluší. Pak se vztah "autorita x poslušnost" mění v cosi, co doc. Štampach charakterizoval jako "sadomasochistické mocenské hrátky" a vede k manipulaci, které známe např. ze sekt a destruktivních kultů.

Jinak ještě co se týče Karafiátova pesimismu ohledně vzniku ČCE - problém vidím především v tom, že se sama o sobě dobře míněná myšlenka realizovala v nevhodné době, kdy české evangelické prostředí ovlivňoval především masarykovský náboženský liberalismus. Jinak mám za to, že kdo na sjednocení nejvíce doplatil, byly především luterské sbory - v průběhu času byly buď necitlivě kalvinisovány, nebo se udržují jen jako svérázné "skanzeny" určitých církevních tradic, což vnímám jako velkou škodu.