"Naše bohoslužba přece nemá být permanentní "zdí nářků" a jeden z důvodů, proč se mnozí vyjadřují ke kalvinismu kriticky je imho právě ztráta oné možnosti projevovat radost a přemrštěný důraz na hříšnost a zkaženost."

Milý Martine, nechci se Tě dotknout, ale že vzhledem ke kalvinismu prokazuješ trochu povrchnosti, která Ti v hodnocení tvých postojů vadí u druhých. "přemrštěný důraz na hříšnost a zkaženost" je spíše doménpou Hallského pietismu. Hlavní důraz kalvinismu v soteriologických otázkách naopak spočívá na jistotě spasení, jak je vyjádřena v nauce o předurčení ke spáse - nauce dobře biblicky podložená, např. v epištole Římanům. Kalvinistická hamartologie, jak se domnívám, spočívá v pavlovském paradoxu "K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost". Je to takové veliké: "Uf, nakonec to s námi dobře dopadlo, otření potu z čela, osušení slzy v oku." Milost je pochopitelná jen na pozadí soudu. Ve skutečnosti je pesimistický pohled na člověka velmi osvobodivý: "Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává." Vlastní hřích nás neděsí, protože jsme s ním důkladně obeznámeni. Ďábel je velký, jen když děláme, že ho nevidíme, v jasném světle je odhalen jako malý a směšný. Pochmurnost kalvinismu je velmi povrchní nálepka, stejně jako ta, že liturgie je něco samo o sobě modlářského nebo katolického. Odpusť, ale čekal bych větší otevřenost, trochu komplexnější pohled. Jak už řekl Adam, o kalvinismus si kdekdo otírá boty, aniž by ho kdo pořádně znal. Ani historická realita neodpovídá obrazu kalvinismu jako pochmurné životní cesty. Tak první puritánští osadníci píší z Nového světa: "Daří se nám tu velmi dobře. Rumu máme nazbyt a stará panna je pro nás jako zlé znamení (míněna řídkost tohoto jevu)." Mimo to je kalvinismus velmi laskavý v otázkách vztahů muže a ženy a v hodnocení žen, mateřství a dětí obecně. Známější je už třeba otázka státu v kalvinismu a nebo vysoké hodnocení civilních povolání. Zrušení hranice sakrálního a profánního, které se třeba v Nové orientaci nešťastně řeší profanací sakrálního, je v kalvinismu opačné - sakralizace profánního. Je to na delší debatu a hlavně na hlubší studium! Buď k nám, prosím, spravedlivý.

Rozdíl církve vyučující a slavící se mi zdá umělý - aby bylo CO slavit, musí se to nejdřív učinit zjevným - v kázání a ve svátostech. Evangelium působí radost vlastní silou. Naše oslava Boha není naše, je účastí na lásce Otce a Syna v Duchu svatém, je účastí na oslavě Boha božích andělů a církve zvítězilé.

Pokud jsem mluvil o oděvu ŘK kněží, mluvil jsem o něm záměrně jako o zvláštním oděvu duchovních. Omezení liturgického oděvu na přecedajícího "z praktických důvodů" se mi zdá podobně nepřesvědčivé, jako podobné praktické důvody pro vysluhování pod jednou způsobou. Všechno jde, když se chce (i když pudink na zeď přibít nejde:-). Pokud by na to přišlo, v kostele klidně může být nějaká šatna na ty alby). V liturgickém oděvu má spíše jít o ono potlačení osoby předsedajícího, protiváha jeho frontálního, konfrontačního postavení ve shromáždění (u nás např. předsedající přímo sedí za stolem Páně). Symbolika by měla být jasná a jednoznačná, nikoliv jen něco "připomínat". Pak už to není symbol. Oděv starozákonních kněží se mi nezdá jako dobrý obsah tohoto symbolu - velekněz je Kristus. Vůbec je podle mě chybou vycházet z chrámového modelu bohoslužby - ta je jen nastíněním toho, co je v Kristu v plnosti - je to tedy krok zpět. Oděv křtěnců a zvítězilé církve by zase mohlo nosit celé shromáždění - a pak není důvod, aby tak nečinilo, stejně tak, jako kdyby to měl být odkaz na oděv kněží - kněží jsou taktéž všichni křesťané. Domnívám se ale, že u symbolu má inkluzivita, univerzálnost, sklon k vypráznění smyslu. Asi tak jako zvolání "Ježišikriste" většinou není modlitbou. Trvám tedy na taláru, jako na oděvu potlačujícím "Karáska nebo Rejchrta", zároveň značícím tradici v tom nejlepším smyslu - tedy správcovství duchovního pokladu, ke kterému nás vybavuje akademické studium.