Vážený "mládežníku",

díky za projevený názor. Mám ale pocit, že některé věci trochu zjednodušuješ a jsi příliš rychle hotov s motivací, kterou diagnostikuješ u těch, se kterými nesouhlasíš.

Přikládáš úsilí o liturgickou obnovu jakýsi marketingový cíl dostat do církve nové (či staronové) duše pomocí audiovizuální show, která má zakrýt skutečnost, že církev (či jednotlivý kazatel) nemá lidem co říci. O tom to však není. Liturgičnost či neliturgičnost bohoslužeb není závislá na efektivitě "výpravy" a množství tzv. liturgických prvků. A na druhou stranu teatrálnost a hraní na city nemá žádnou příčinnou souvislost s liturgií. Teatrální gesta, rétorický exhibicionismus a emoční manipulace jsem zažil i na bohoslužbách s pořadem, kterému říkáš prostý, dokonce i na bohoslužbách tzv. "kravaťáckých". A z vlastní zkušenosti mohu říci, že promýšlení liturgie "bolí" často úplně stejně, jako tvorba kázání, pokud ji nepovažuješ jen za podřadný framework.

Pomineme-li fakt, že ne každý cit musí být automaticky povrchní, liturgie není záležitost citů a pocitů, i když v ní tato složka také hraje svoji roli. Například můj zájem o otázky bohoslužeb vychází z předpokladu, že Kristus vykoupil celého člověka, nejen jeho rozum, jeho city, jeho libido či kdoví ještě co. Lidská bytost redukovaná pouze na rozum je mrzák. Máš děti? Mě na nich fascinuje to, jak jsou schopny vyjadřovat se celou svoji bytostí, což je schopnost, kterou většina nás v dospělosti ztrácí. Někdy mám pocit, že když Jěžíš říkal "buďte jako děti", mohl mít na mysli i toto. Člověk nekomunikuje jen verbálně, informacemi vyjádřitelnými proudem bajtů. V běžném kontaktu si to často ani neuvědomujeme, ale oč běží, ví každý, kdo se na někoho alespoň někdy usmál, pokynul mu na pozdrav, podal mu ruku apod. Koupil's někdy své holce/ženě kytku? Myslíš že by ji mohla nahradit přednáška z botaniky?

Píšeš, že chodíš do kostela, abys mohl slyšet evangelium. Já tam chodím z téhož důvodu, ale (asi narozdíl od Tebe) se také radovat či kát, prožít společenství s druhými (ostatně: jak se z diváka či posluchače stane "účastník společenství" o kterém mluvíš Ty?) a k této radosti či projevu pokání se aktivně připojit, pro mne jsou prostě bohoslužby dialogem Boha s člověkem (byť symbolicky vyjadřovaným), setkáním. A aktivní účast na liturgii vnímám jako právo všech shromážděných, show se z toho někde stává spíše proto, že na to nejsme zvyklí a různé pokusy o realizaci bývají často neučesané.

Také frázovitost není závislá na míře liturgičnosti bohoslužeb. Můžeme kritizovat tradiční církevnická klišé ortodoxní či pietistické zbožnosti, svůj slovník frází si však vytvořila i civilní interpretace. Pamatuji se na jeden trapas, kdy chtěl jistý nejmenovaný farář při vánočních bohoslužbách "vyjít vstříc" sekulárním návštěvníkům a tak je zasypal proudem jalových, s odpuštěním, plků ve stylizované "karáskovské" pražštině (podotýkám, že se tak stalo v Brně). Po skončení bohoslužeb můj otec (atheista) dotyčného pojmenoval různými taxony chovanců psychiatrických léčeben a já se styděl za to jaký obrázek si o církvi udělal. Na druhou stranu, ve skandinávii byly celkem úspěšné tzv. "tomášovské mše" - evangelické bohoslužby, které kombinovaly tradiční liturgiku s neotřelým a současnému člověku blízkým jazykem v kázání, modlitbách atd.

Přiznám se, že přicházející a odcházející módy na Západě moc nesleduji, takže se nemám čím nechat strhnout. Zabýval jsem se gregoriánským chorálem, a to především z toho důvodu, že se jedná o specifické zhudebnění čistých a nezkreslených biblických textů a hudební vyjadřování jejich zvěstných obsahů, což pokládám za inspirativní právě pro evangelíky. Práce s touto hudbou mi otevřela cestu k určitým pasážím Bible podobně jako Tobě čtení či kázání. Na zabývaní se starými bohoslužebnými agendami nevidím nic závadného, prostě je v povaze církve vytahovat jako hospodář z evangelia "staré i nové", jako chybu spíše vnímám to, když se vytahuje buď jen to nové nebo jen to staré. Církev prostě existuje v čase jako v prostoru jako společenství svatých a kategorie "moderního" či "zastaralého" a "překonaného" v ní ztrácejí význam.

Mrzí mne, že si zájem o liturgii dáváš automaticky do souvislosti s leností či neschopností kázat - konkrétně naše Coena třeba kázání nepodceňuje a naše homiletické přípravy na neděle a svátky využívají i ti, kteří o nás jinak dobré slovo neztratí.

Předmět diskuse jsem si nevybral a to, že se točí kolem mé osoby (zvl. v podání Hausenbergermayera) pokládám za úlet.