Mám dilema, které je hodně staré - jako křesťan a zároveň občan.

Spravedlivý církevní restituční zákon, který by ve svých důsledcích umožnil odluku církví od státu, bych uvítal. Nečinnost parlamentu v tomto ohledu napadl i Ústavní soud ve svém nálezu č.562/09. Zřejmě tuto nespravedlnost se snaží vláda npravit zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženským společnostmi.

Nicméně se jeví jako velmi sporné, když vydáním zákona (který má řešit nespravedlnost spáchanou na jedné skupině obyvatel) vzniká nespravedlnost na druhé skupině obyvatel. To je obecný problém českých restitucí: v zájmu jedněch se jedná, ale v zájmu druhých se nejedná.

Mé dilema zní: mohu jako křesťan a občan morálně podpořit jednotlivý zákon, který se tváří jako řešení jedné nespravedlnosti, když vytváří nespravedlnost druhou?

Může zákonodárná moc podpořit jednotlivý zákon, který ve svém důsledku podkopává ústavní princip rovnosti práv? Může Ústavní soud pak následně zamítnout ústavní stížnost na tento jednotlivý zákon a nezrušit jej?

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD Článek 1 Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Článek 2 (1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.