Aktuálně v ČCE

Co hýbe s ČCE...

Odpověď na příspěvek: Re: Plíživá kontrarevoluce

Od: Anonym: Martin Grombirik---.nat.karneval.cz )
Kdy: 03. 12. 2005 16:53
Předmět: Re: Plíživá kontrarevoluce

Milý Marku,
Souhlasím s Vámi, že se v naší církvi často diskutuje o pseudoproblémech, zatímco skutečné problémy se zametají pod koberec. Také mne mrzí, že určité skupiny neumíme v církevní práci podchytit tak, aby nevznikaly generační propady a sbory či farnosti byly rodinami, kde každý najde to svoje.
Přesto si myslím, že Vámi zmíněné otázky (homosexualita, liturgie aj.) nemusejí patřit do kategorie pseudoproblémů. Minimálně ne svým zadáním, jako spíše stylem přístupu. K oběma otázkám můžeme přistupovat buď černobílým klouzáním po povrchu a vzájemným utloukáním se biblickými veršíčky, předpisy apod. nebo je můžeme vnímat jako špičky ledovcových mas dalších problémů, dosud ukrytých pod hladinou. A možná jsou v těch ledovcích ukryty i problémy o kterých mluvíte Vy.
Například homosexualita může být pro mne i pro Vás okrajovou záležitostí, ale pro homosexuály v církvi ne (jeden z nich, také zde diskutující, je můj kamarád, takže leccos vím i "mimo kameru"). Přístupy jednotlivých debatérů vypovídají o tom, jaké stanovisko je jim naše církev schopná zprostředkovat nejen o homosexualitě, ale vůbec o sexualitě, lásce, člověku a jeho tělesném, duševním, duchovním a sociálním rozměru, o člověku jako muži a ženě (obávám se, že mnozí tápou, jiní si "doplňují vzdělání" v "externích" tiskovinách typu Zápas o duši apod., které moc dobře vědí co je černé a co je bílé). Zde je ale i kořen otázky krize mezilidských vztahů, počítaje v to i rozvodovost.
I otázka liturgie v sobě může skrývat otázku, jak církev vidí člověka a jeho komunikační možnosti i zda se ona sama cítí více tělem Kristovým nebo společenským, vzdělávacím či debatním kroužkem. To vše se v liturgii odráží. A odtud se můžeme zadními dveřmi dostat k Vaší druhé otázce - přitažlivosti církve pro dnešního přezaměstnaného člověka. Odpovídají na jeho potřeby v dnešní době přesycené pasivně přijímanými informacemi (media, televize, Internet atd.) "přednáškové" bohoslužby se systémem One (wo)man show?
Když někdy přemýšlím kde je chyba, rozvíjím v mysli onu Pavlovu metaforu církve jako těla. To tělo má své kosti - Písmo, dogmatiku, etiku, - i své maso - zážitek přijetí, lásky, společenství, Boží přítomnosti v Kristu. Někdy mám pocit, že buď příliš zdůrazňujeme ty kosti ("hlavně čisté učení a dokonalá morálka!") a pak se nám církev mění ve strašidelného bezmasého kostlivce, nebo to maso ("prožij, zažij, užij"), které je bez kostí jako nevábná beztvará hmota neschopná postoje ani pohybu. Jsme schopni lidem nabídnout krásnou tvář Nevěsty Beránkovy, nebo jen umrlčí lebku či amorfní rosol?

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód