Vážený bratře seniore, jsem velmi vděčný za vaši snahu o to, aby církev sloužila svému poslání. Musím s lítostí říci, že v mém případě se opravdu nejedná o ochutnávku, ale o dlouhodobější zkušenost. Církev a to nejen evangelická se stává často sama sobě účelem, místem, kde se cítíme jako ti, kdo vědí, kdo mají něco navíc, proti lidem z vnějšku, kde na nás nedoléhá naše bída a neschopnost.. Nedávno jsem o něčem podobném četl v článku o negativním vlivu křesťanské víry na sociální službu, který vyšel v časopise, který tuším začala vydávat jihočeská teol. fakulta v českých Budějovicích. Často se také ještě pěstuje jakási nostalgie po časech, kdy církev byla něco respektovaného.Pro mnoho lidí je sborová budova něco jako svátostný prostor, kde to, co nezapadá do něčí omezené představy o tom, jak církev má vypadat prostě nesmí být.Kolik jsem slyšel příběhů o tom, jak na příchozí z vnějšku,kteří prostě neměli tu správnou fasádu bylo nahlíženo s podezřívavostí.Mnoho farářů, kteří třeba chtěli na půdě sboru, ve sborovém domě či na zahradě udělat např. mateřské centrum měli velké problémy - děti dupou, proto naši otcové sbory nestavěli. Nedávno proběhla zde proběhla nešťastná přestřelka na téma Bošín. Dle mých zkušeností to není ojedinělý případ. Viz. případ s. farářky Brodské, která teď slouží v Kladně, který popisuje v knize " Ženy z fary" - velmi poučná kniha. Jiný případ je duchovní pýcha se kterou jsou lidé kastováni na znovuzrozené a obrácené, třeba jen proto, že nezapadají do něčích představ. Tomáš Halík v jedné ze svých knih - myslím, že je to ta poslední - divadlo pro anděly píše, že Křesťanská církev měla být univerzálním společenstvím. Stala se však druhým Izraelem,minimálně, ne - li více nesnášenlivým a výlučným. Když se k tomu přidá určitý komplex méněcennosti, negativní se vymezení - máme tu ghetto. Dalším faktorem je i současná ekonomická nejistota, která vytváří rivalitu i mezi sbory, které spolu nejsou ochotny spolupracovat.Opravdu nepříjemné situace vznikají ve sborech, když si mají vybírat mezi několika kandidáty na faráře, jak už se to děje. Mám pocit, jakoby sbory myslely spíše na své přežití, než na službu.O církvi platí co říká apoštol Pavel - Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.A ke komu má mířit tato oběť - k lidem kolem nás. V nich máme potkávat Krista. Mám ale dojem, že v církvi obecné je v příliš velké míře rozšířena představa, že je potřeba lidi kolem nás přetvářet k našemu obrazu, abychom se sami cítili jako mistři světa. Velmi smutný jsem byl,když mi aktivní členové jednoho sboru řekli o své farářce, velmi pracovité vlídné ženě, že to, že ji mají na sboru je jen sňatek z rozumu. Jindy jsem slyšel postřeh jedné mé necírkevní příbuzné, která kvůli dětem začala docházet do jednoho ev. sboru, že se tam v pozoruhodné míře pěstují klepy a pomluvy a po faráři "jedou jako po uzeném." Není ojedinělí případ jednoho mého kolegy, který po krátké době odešel ze sboru. Ve městě, kde žil, za tu krátkou dobu navázal spoustu vztahů. Když se loučil s přáteli ze sousedství řekli mu - tušili jsme, že vás vyštípou, bylo jen otázkou kdy.Ten kolega odcházel s manželkou v osmém měsíci těhotenství, která čekala dvojčata. Je to pro mne ještě těžší v tom, že většina lidí v církvi bývá moudrých a laskavých. Drží se však zpátky.