Pane Lachtane a pane Hledající,

pokud jste vyzkoušeli přijít do některého ze sborů a necítili jste se tam dobře nebo pokud někdo z Vašich známých zažil něco tak hrůzostrašného, jako je ten příběh o místech v kostele pro tradiční evangelíky, tak musím s lítostí uznat, že dané sbory prostě byly uzavřené. Pocity Vás nebo Vašich známých beru vážně a představují pro mě jako pro pražského faráře smutnou, ale důležitou zpětnou vazbu.

Jsem si jist, že to téměř nikdy není vědomý záměr členů a farářů sborů. To však nemá být omluvou, sbory přece nacházejí své nejhlubší poslání právě ve vztahu k svému okolí, včetně občasných návštěvníků. Jde o postupnou a podvědomou ztrátu ohledu na lidi zvenčí, jakousi duchovní ghettoizaci. Z ní pak vyplývá neschopnost nastavit některé praktické věci sborového provozu s podstatným ohledem na lidi jako Vy, kteří chtějí něco "ochutnat", ale teprve váhají, zda a jak se přidat.

Teoreticky sbory vědí, že mají být otevřené, prakticky takto často nefungují. Snažíme se to postupně změnit, ale je to dlouhý boj. Zrovna teď o tom píšu už rok sérii článků pro jeden z evangelických časopisů. Jmenuje se to "Misijní inspirace", ale stejně tak by se to mohlo jmenovat "Jak otevřít naše sbory lidem zvenčí?"…

Zkuste to, prosím, znovu, třeba v jiném pražském evangelickém sboru.