Naprosto s vámi souhlasím, že ideální zlatou střední cestou je rovnováha mezi vírou a rozumem. Jen se zeptám – do jaké míry je to i praxí v církevních kruzích? Apelují dostatečně faráři z kazatelen na podíl rozumu v životě čověka? Nebo spíš pořád jenom zdůrazňují jak bezmocný, špatný a odjakživa zkažený červ je člověk? Ptáte se na mojí zkušenost s ČCE, tak já mám spíše tuto. A není to náhodou jedna ze základních tezí, že člověk bez Boha nedokáže vůbec nic? V tom případě se nemůže ani samostatně rozhodnout pro víru, když sám nic nedokáže. Z toho vyplývá, že Pán Bůh v křesťanském pojetí, vlastně jenom tahá za nitky a způsobuje co člověk udělá. Na druhé straně zase říkáte, že člověk dostal svobodnou vůli. Tak tomu vážně nerozumím, buďto sám nic nedokáže, nebo se rozhoduje podle své svobodné vůle. Můžete mi to trochu vysvětlit? Jo, už jsem si vlastně vzpomněl jak nám to vykládal pan farář. Člověk se ze své svobodné vůle může rozhodnout, ale výsledkem je vždycky nějaká špatnost. A pokud člověk dokáže něco dobrého, tak je to vždy s přispěním Pána Boha. Je to tak správně řečeno a pochopeno? Člověk je tedy za tohoto předpokladu plně závislý na Bohu. K čemu tedy potřebuje vlastní rozum, který křesťanská tradice ve svých výšinách vždy podporovala, jak píšete? Děkuji za srozumitelné vysvětlení.