Souhlasím. Nejde mi ale ani tak o to, že někdo žije ve stresu a nestíhá v zaměstnání, kde může být důležitý. Problém je ten, že člověk nemůže udělat karieru v církvi, a tak je pro něj přednější udělat karieru mimo církev. (jediný, kdo může udělat karieru v církvi je zatím pořád jenom farář, sem tam nějaký diakon, profesor, ale tam zhruba to koncí) Nemusíme tomu říkat kariéra, může to být úspěch, čest atd… A nejde jen o kariéru. Většina členů církve, troufám si říct, nachází i své jistoty mimo církev, a proto neklade takový důraz na důvěryhodnost a vážnost staršovstva jako autority správní svého sboru. Staršovstvo je čím dál tím víc dobré k tomu, aby oddřelo tu práci za nás. Nakonec, jak to můžeme snadno vypozorovat, většinu členů církve ani netrápí, jestli tady církev zítra bude nebo ne. Ale abych neodbíhal: co s presbyterním systémem dál? Já bych řekl, že by to měli být skutečně starší sboru, aby právě tu autoritu měli už i přirozenou. Starší, pokud se nějak hodně neznemožnil a je vidět, že je i zkušenější a má větší rozhled, atd.., tak si získává přirozenou autoritu u mladých členů sboru. Zvlášť pokud se něčím proslavil, něco dokázal, byl úspěšný v práci, má kvalifikaci, nějak se stal třeba i hrdinou v historii (třeba jen místní obce), tak pak si ho i mladí váží a rádi vyhledávají jeho společnost, rádi se jím nechají vtáhnotu do své společnosti , do akcí apod.. Problém však nastává ve chvíli, kdy do staršovstva bývají voleni mladší dospělí, nebo dokonce nejmladší dospělí. Některým kurátorům např. nebylo ještě 30, když byli zvoleni do funkce. Co to znamená: sice se tím dává zelená mladejm, starší dají najevo: spravujte si to tady tak, aby se vám to tu líbilo. Ale zároveň je to i takový signál: vy mladý dělejte, my vám budeme jen radit, poučovat vás, ale to břemeno bude na vás. A i když se podaří mladším lidem ve staršovstvu sestavit tým, jako že to se stává jen vyjímečně, tak pak to stejně dopadá tak, že pár lidi se nějak zaktivizuje a většina sboru - ti starší, to pozorují, vytvářejí si vlastní kroužky, kde tu práci mladých hodnotí, poukazují na chyby, kterých se mladí dopouštějí. Kdo nic nedělá, přece nic nezkazí. Někdy si práci mladých pochvalují, ale tak jako tak cejtěj, že ty mladý je vlastně neberou vážně. Dědek ať si říká, co chce, jsme to my, kdo jdeme s dobou. Ale jak říkám, jsou to spíš vyjímky, kdy staršovstvo jakž takž funguje jako tým mladejch. Většinou jsou ti mladí presbyteři chudáci, protože cejtěj, že většina sboru by to stejně dělala jinak, než to dělají oni. A tak vzniká napětí mezi staršovstvem a skutečnými staršími. Je to pak celé převrácené. A mladí to dlouho nevydrží a hroutí se. A nebo jsou voražení vůči starým, až agresivní. Takhle se exponovat? Proč? Úplně v extrémních případech se čeká, až ti staří umřou. Proto si myslím, že nejlepší model je stejně nakonec tento: starší sestaví staršovstvo a stojí na počátku všeho, musejí se stát autoritou, teprve pak vtáhnou do věci mladší a zapojí je. je jasné, že mladý člověk toho víc oblítá a oddře, než starý, ale je zdravý má energii. Dělá to rád proto, že ho čeká nějaký postup a také proto, že si alespoň někoho ze staršovstva váží a stojí za ním. Nemusej se mi líbit všichni starší, stačí jeden, který je pro mě skutečně autoritou. A na jeho stranu se přidám a jemu budu při ruce ochotně a rád. Jinou cestu pro obnovu presbyterního zřízení nevidím.