Každý z nás v „něco“ věří. Můj bratr, který studuje teologii, před časem „rozdělil“ lidi do tří velmi specifických skupin: věřící, nevěřící a ateisté. U věřících máme už celkem jasno. Ti jednoduše věří a nic dalšího neřeší. Za to u těch „nevěřících“ je trochu problém. Z vysvětlení svého bratra jsem pochopil, že „nevěřící“ jsou ti, kteří v troj-jediného Boha prostě nevěří, ale nemohou jednoznačně popřít jeho existenci. A za to ateisté to mají všechno „v cajku“. Jednak v troj-jediného Boha nevěří a jednak za každou cenu jeho jakoukoli existenci popírají a už nechtějí prakticky o něm nic slyšet. Ovšem, i přes toto „rozdělení“ lidí do třech skupin si nemůže být nikdo stoprocentně jist, zda nevěří. Zda stoprocentně popírá Jeho existenci. Nemůžeme říct, že nikdo z nás nevěří. Každý v něco věří. Ať je to cokoli. Můžeme si říct, že například věříme v nějakého člověka a důvěřujeme mu, že to, co po něm chceme, udělá správně a dodrží to. Prostě mu věříme. Jistě, existují i lidé, kteří z počátku v Boha nevěřili, ale… Nějakým způsobem ho začali vyhledávat, zajímat se o něj a začali v něj věřit. Začali tušit, že mohl před těmi tisíci lety žít. Mohl existovat. Ale jak na to? Existuje jistě několik způsobů, jak člověka přiblížit k Bohu, k Ježíši. Nejjednodušším a prakticky nejpoužívanějším způsobem je ten, že onoho člověka pozveme na nějaké setkání, ať už na bohoslužby nebo na nějakou akci (sjezd mládeže, biblické hodiny apod.), a pak už je jen na něm, zda přijde a začne svobodně věřit… Typickým příkladem, ač ne moc pěkným a kladným, jsou veřejné promluvy k lidem na ulicích. Znáte to, procházíte po městě, máte někam namířeno, a v tom zaslechnete nějaké lidi, kteří křičí do mikrofonů a promlouvají ke kolemjdoucím, že „je Bůh miluje“. A ještě k tomu zpívají „náboženské“ písničky. Takovými experty jsou členové Triumfálního centra víry (viz dokumentární film Ježíš je normální!). Přiznávám, není to zrovna pěkný příklad, mám na toto seskupení (sektu) vlastní názor, ale jako příklad toho, že na vás na ulici z ničeho nic začne někdo řvát, že „vás Bůh miluje“, je ideální a perfektní. V tomto případě pak přichází zdravý rozum kolemjdoucích, zda pokřikující budou ignorovat, nebo se s nimi zvědavě dají do řeči. Každý z nás Boha hledal, hledá a hledat bude. Dřív nebo později. Někteří to mají „vyřešené“ už od narození, kdy jim víru „cpali do mozku“ rodiče a příbuzní. Jednak tím, že je přiváděli na bohoslužby a jednak tím, že jim o Bohu a Ježíši Kristu a Bibli povídali už od jesliček… Jiní to mají těžší. Musejí sami za sebe poznávat Boha, takřka se s ním seznámit a nadále ho poznávat. Pak už to půjde lehce. Tedy, pokud sami chtějí. S hledáním Boha se pojí i víra. Já se považuji za pasivního věřícího. Věřím v Boha, ale nijak aktivně se na různých křesťanských akcí nepodílím. Pravda, každým rokem jezdím na sjezdy mládeže, čas od času se účastním různých mládežnických setkání v seniorátu, ale tímto mé počínání končí. Bohužel. A ptáte se, čím to? Jedním z důvodu je fakt, že (bohužel) patřím do ne moc ideálního sboru, kde je víra, zdá se, jen tak „formální“. Chybí mi tam trochu šmrnc, akce, ti lidi tam jsou trochu při zemi. A dalším důvodem je fakt, že mi působením na různých akcích víra nic nepřináší. Je sice pěkné, že přemýšlím o Bohu, o víře, o tom, co mi Bůh dává a nabízí, ale co z toho pak mám? Mám kamaráda, který (jak se zdá) o víru postupně přichází. Nedávno mi pověděl, že mu Bůh doteď nepomohl a že na něj „prostě kašle“. Snažil jsem se jeho víru zachránit tím, že jsem mu řekl, že má ještě celý život před sebou a nemá „házet flintu do žita“. No uvidíme. Nechci být pesimistický, ale myslím, že mé promlouvání do jeho duše nepomůže. Bohužel…