Milý Davide, je pro mě těžké na tento výbuch (viz počet vulgarismů či prvků obecné češtiny, které se ti tam najednou objevily!) odpověddět. Je to trochu nekonsistentní a některé věci by patřily do jiných témat. K základnímu tématu škola:

Ty a Barthův nadšený čtenář trpíte několika bludy, které jsou dnes vyloženě ekumenické - každý psycholog (viz např. Psychologii inteligence od J. Piageta) ti potvrdí, že racionální a emocionální složka patří k výbavě člověka "neodděleně, nesmíšeně …", ale i církevní učení se vždy obracelo proti jakému koliv podceňování čehokoliv, co vychází z řádu stvoření. Tedy: stavět emocionalitu a racionalitu proti sobě není jen hloupost, je to především blud. Pár posledních století se ovšem církev cítí na tomto poli nejistá, instinktivně se stahuje do citadel, kam za ní rozum nemůže. Ale to je poraženectví, ne víra.

Racionální prožitek je také prožitek svého druhu, nelze jej podceňovat. Židé považují rozum (sejchel) za jeden z veledůležitých "orgánů komunikace s Bohem", a zřetelně v tom vycházejí ze starozákoní, tedy biblické víry. Srdce, jímž má být cele Hospodin oslavován (Dt 6,4-9; Mk 12,28-34), je pro biblickou symboliku orgánem rozvažování, tedy rozumu. Stavět rozum a srdce z tohoto pohledu proti sobě, je nesmysl dokonalý! I člověka musíme vnímat holisticky, tedy v celku a komplexně, ne jej štěpit a stavět jednu jeho část proti druhé.

Také katoličtí autoři si uvědomují, že liturgie sama o sobě, bez porozumění je němá. Někteří píší o iniciačním, jiní dokonce o mystagogickém (!) významu katecheze.

Nemohu souhlasit, že by antiprožitkovost v ČCE byla důsledkem přemrštěné racionality, neboť fatální nezájem evangelických theologů o anthropogenní faktory je iracionální. Nejde ani o urputnou snahu nebýt jako oni. Myslím, že je to právě onen pokus o čistou theologii, co vehnalo ČCE do odtržení od světa. Jako nemůžeme kouskovat člověka, musíme i vztah mezi Bohem a člověkem pojmout z obou pozic. Zandebávání toho jednoho je také důsledkem špatných zkušeností (vzpomínám, jak jsem jednou jel kamsi s farářem jedné probuzenecké církve, jak mě tahalo za uši, že v každé větě, kterou po cestě pronesl, bylo několikrát "já"). Ale Batrth (na rozdíl od našeho Součka!) odmítal řešit tzv. "bod navazování", a barthiánská čeládka ovlivňující naši církev to považovala za dogma svého guru. Zmrzla v jakési prapodivné, vykastrované neoscholastice, přežvykující výroky mistra. Ale to nesouvisí s racionalitou či školou.

Neschopnost vydat svědectví je po mém soudu důsledkem m. j. toho, že se u nás tato služba (martyrium) nepěstuje a nekultivuje, ani v n. š., ani jinde. Ale to je na jiné téma. A možná je to i klimatem v církvi: všimni si, jak i v těchto diskusích reagují mnozí na svědectví a názory zhusta podrážděně a útočně. ČCE je přímo plná raplů, kteří už ani nepřemýšlejí, co kdo říká, a rovnou vybuchnou v "prorockém hněvu". Že se pak lidé stahují se svojí vírou do soukromí, je jen pochopitelné. I na klimatu v církvi bude třeba zapracovat.

Souhlasím s tebou, že i oslava Hospodina je potřebná, a jako nestavím rozum proti prožitku, ani edukaci proti liturgii. Jinde už jsem ovšem naznačil, že tento prožitek by měl být prožitkem sboru. Je dobré, prožívají-li děti (alespoň) část služeb božích se sborem a domnívám se, že by měly být zásadně přítomny při Večeři Páně, při křtech a pod.

Celkově však lze říct, že víra bude vždy prožívat napětí mezi prožitkem církve všech dob a krajů a svým osobním prožitkem jednotlivých věřících. Někdy to církev překonává tím, že nadřadí učení prožitku ve jménu ryzosti, jindy zase prožitek učení ve jménu autentičnosti. Vždy tím však něco ztrácí. Musíme se naučit unést obojí i za cenu napětí, která to nutně vyvolává.

Tvůj příspěvek ale potvrdil, že onen odpor ke slovu škola je důsledkem neznalosti, předsudků a stereotypních představ. Škola taková nutně není všude, a nutně ji tak neprožívá každý. Jiné jsou děti, každý puberťák je jiný atd. Dokonce i účast na liturgii má v sobě prvek povinnosti a je spíš chyba, že se o tom nemluví (viz ona sebeprezentační brožura: musím do kostela? - Ne, nemusím). Máš ale i příliš zjednodušující představy o adolescenci (kéž ti to vydrží i po tom, co si tím projdou tvé vlastní dětí). Zatímco toto období idealizuješ, děti trochu podceňuješ. Ale to už sem nepatří.