Samozřejmě, že to bereš Adame za správný konec. I když na to jdeš nečekaně anthropocentricky. Jiný by se například spokojil s tím, že když to po nás Bůh chce, tak to vědět máme! To, co nastiňuješ ty, je tzv. pragmatická pedagogika. To, vůči čemu se vymezuješ, je tzv. klasický přístup (předat kalasické, základní informace). Tyto škatulky nejsou v žádném případě hodnotící, jen osvětlují, jak který typ pedagogického myšlení nastavuje cíle učení.

Máš pravdu, ale i to, co píšeš, žeší nějaký problém. Já sice vím, kolik manželek měl Šalomoun (1000, a věř, že to studenty vždycky velmi vzruší), kolik David, to bych se musel podívat do Bible. Ale i kdybych se chtěl podívat na závažnější věci, určitým způsobem mi to usnadní vím-li, kam pro ně. Jinak jsem odkázán na komentáře, slovníky či tvrzení často si odporujících farářů. I k tomu je třeba vědět, kde je v běžných vydáních Bible řazen Jeremiáš. Klasický či pragmatický přístup si tudíž vzásadě nemusejí odporovat. Ale sehrají jinou roli v obalsti motivace.

První však, co budeme řešit, je hodnotící výrok užitečný. Co je užitečné. Nebo co je problém k řešení. Troufám si říct, že církevní edukace pomáhá řešit problémy, které by bez ní ani nevznikly, a vůbec to nemyslím ironicky! Tak to prostě je. Moderní člověk už navíc neřeší otázku, zda přijde do nebe nebo do pekla, spíš si chce vychutnat tento život. To, co přišlo člověku praktické a jako problém k řešení v tvém oblíbeném 15.-16. století už mnohé nechává dnes chladnými. I proto se musíme zamýšlet nad novými přístupy v komunikaci s našimi lidmi, tím spíš s lidmi mimo komunikační prostor křesťanství. Klást si otázku, co zachovat a co změnit a jak nastavit a představit cíle této edukace. Oba extrémy, držet vše ostentativně při starém, nebo naopak vše modernizovat, včetně obsahu, považuji za chybné.