Váhal jsem, mám-li ti odpovědět veřejně, bude to osobní, ale myslím, že jsi vyjádřil obecnější problém, a když veřejně, je třeba mluvit též veřejně.

Tvé vyznání víry ve zkušenost, kterou jsi nezažil, načerpanou z knížek, to mě trochu poděsilo! Ostatně, pilně se zaštiťuješ svým pradědem (ten asi věděl, proč tě měl ze všech pravnoučat nejraději a tak rád tě drndal v kočárku), ale když si přečteš jeho článek Sedmdesátník vzpomíná, hlavně tu pasáž, kde hovoří o onom svém příteli, který se stal pod vlivem Tolstoje zapřisáhlým pacifistou, ochotným jít i na smrt, aby nemusel vzít do ruky kvér, sice mu přiznává jistou nadřazenost nad svým vlastním oportunistickým pragmatismem, ale přece jeho z knížek načerpané postoje nepřijal, přijdou mu povrchní (zde už slábla jeho slovní zásoba a celý spis je protkán slovy jelimánek či jelimánkovství).

Když ty pak ještě dodáváš, že někdy právě cennější, než tu, kterou jsem udělal sám, a špatně jsem pro to dopad (jak špatně? Na co si stěžuješ?), pak už to zní jako zpověď narkomana, utíkajícího ke knize jako ke droze, nahrazující jeho reálný svět svým vlastním! Snad nechceš, člověče, dát za pravdu Béďovi Engelsů?!

Osobně jsem ovšem zarážen nezájmem našich duchovních o historii, případně o odpor k ní. Když jsem sepisoval historii sborů královéhradeckého seniorátu říkali mi faráři, že to přece nikoho nezajímá, zatímco laici, kteří to četli, byli rádi, že jim někdo o jejich sboru konečně něco řekl. Jindy slyším, že my evengelíci jsme tím hrdější na svoji minulost, čím více se stavíma k budoucnosti zády.

Obojí je pochopitelně špatně. Moudré je zde umět komunikovat oběma směry, ale na ničem neulpívat. Musím-li umět svoji víru provětrat zkušeností kontenporálního bratra či sestry, aby nebyla jen moje (L 24), je třeba umět to činit i napříč časem. Ale i v oné homílii ke které odkazuji, kde se Vzkříšený zjevuje do rozhovoru, si všichni jeho partneři drží svoji zkušenost, ikdyž obohacenou oním rozhovorem. Nestavějí ovšem emauzští proti petrovským svoji vlastní, ani sami svoji před petrovskou pokorně neodsouvají. A to musíme umět udělat i nad těmi knihami. Rozhodně do nich ale nesmíme utíkat před sebou a svým světem, do kterých nás uvedl sám Pán.