Povědět, že máme s katolíky to podstatné společné, znamená převzít odpovědnost za monstrózní katolické průšvihy současnosti i minulosti, za věci, které nemáme šanci ovlivnit a promlouvat do nich. Řekl bych střízlivěji, že máme s katolíky NĚCO společné.

Když vcházím do synagógy, třeba pražské Staronové synagógy, vůbec do synagóg chodím rád a často, také zakouším, že máme se židy mnohé společné (to podstatné společné?). Podobná dispozice svatostánku, srozumitelné symboly, modlitební útulno. Když vcházím do mešity, třeba ve Vídni nebo naposledy v Sarajevu, také pociťuji mnohé podobnosti (dost možná i "podstatné společné", ale mně se to slovo podstatné nelíbí, protože zavádí nějakou dosti svévolnou separaci jevu a esence). Také v buddhistických chrámech zakouším srozumitelnost, blízkost. Když mi ateistka říká, jakou pociťuje zkušenost cizoty světa a chaosu každodennosti, taky zjišťuji, že můj život je něčím podobným a že trpí mnohou Boží nepřítomností. Takže vidím, že máme s ateisty mnoho společného.

Za těchto a pouze za těchto vymezení mohu přiznat, že protestanti s katolíky mají mnohé společné nebo to podstatné společné. Rozhodně nepociťuji nějakou nadstandardní loajalitu ke katolictví, větší než k něčemu jinému.