Od Murakamiho jsem přečetla zatím dvě knihy - Kafku na pobřeží a Norské dřevo. Obě knihy mě velice zaujaly, Norské dřevo mi však bylo bližší. V psychologii hlavních postav člověk nalézal sám sebe, když byl ve věku hlavních hrdinů. Ač byl vlastní příběh neradostný, naplňoval mě zvláštním uklidňujícím pocitem. Do druhé knihy jsem měla problém se začíst, více mě chytla druhá dějová linie, která se zpočátku odehrává v době druhé světové války. Postupně, jak se začaly bě dějové linky přibližovat, jsem se víc a více nořila do děje. Některé části knihy sice vyznívaly děsivě až morbidně, ale celkový pocit z knihy byl opět onen zvláštní uklidňující pocit,který říká, že někam jdeme, někam směřujeme a pokud vyslyšíme správný vnitřní hlas, dojde náš život naplnění.