V zásadě souhlasím s Martinem Soběslavským, pouze některé detaily se ukázaly jako dočasné: klimatizace opět nefunguje, otázkou je za jak dlouho bude opravena, její provoz na plný výkon ruší obyvatele vedlejšího domu, kteří si stěžovali zatím pouze ústně, bagety někdy v pozdějších odpoledních hodinách již nejsou a výborný italský barman Jimmy, jehož přítomnost a tanec po lokále dávaly vzpomenout na staré přátelské vztahy s bývalou obslouhou, byl včera vyhozen. Lze namítnout, že nelze donekonečna vzpomínat na časy minulé, ale dle mého není Postmarathon cestou kupředu. Není horší než Marathon, ale není ani lepší. Stoly a pohodlné židle nahradily miniaturní stolky na které se vám vedle kávy sotva vleze kniha, židle na kterých se dalo pohodlně sedět nahradily židličky vhodné tak leda k poposedávání. Jistěže bar(Postmarathon NENÍ kavánou!) vypadá na obecné průměrné oko lépe a starý a opotřebovaný nábytek bylo potřeba nahradit, ale současný design má dle mého jediný účel: postávání na baru, pití drinků a rychlý odchod, resp. uvolnění místo dalším. Nedivím se: bar musí vydělávat, ekonomické změny byly popsány více než trefně výše. Velmi ztěžka lze ovšem v Postmarathonu posedět, debatovat s přáteli, kolem pidistolků se sotva usadíte s více než třemi lidmi. Dalším zhoršením je mnohem hlasitější a vlezlejší hudba, která ovšem do baru tohoto typu patří. V Postamarathonu zní dosti pochybná produkce, kterou by se předešlá obsluha zdráhala pustit i v pokročilých nočních hodinách a nezřídka je nutno požádat o její ztišení aby byl hovor vůbec možný. Elegantní je i ztmívání světel: nebudeš si číst, protože neuvidíš, radši pij. Ale nejvíce mi chybí lidi. Klientela se radikálně obměnila a nemám pocit, že by přes den nekuřácká prostora přilákala více studentů či vyučujících. Chybí mi zajímaví lidé, se kterými bylo možno posedět a pohovořit, přesunuli své mnohdy inspirativní společnosti k Žaludům, do Rybky, do Jericha či jinde, kde je možno ještě zažít společenství stolu. Nahradlili je jiní: po večerech lze potkat mladé a bohaté, zlatou mládež, začínající modelky, vysloužilé barové povaleče, dealery všeho možného anebo jako já včera trojici fotbalových hooligans (o případném přídomku nazi nechci spekulovat) z nichž jistý se za pěknou cizí slečnou ani na dámské toalety neostýchal vstoupit. Marathon již nepatří studentům ani příznivcům fakulty. Ekonomické tlaky způsobily, že bude patřit těm, kteří zde budou nejvíc utrácet. Tento aspekt se mi zdá v delším časovém horizontu jako krajně nepříznivý. Co bylo na Marathonu inspirativního, to odešlo s Alpínem a jeho lidmi. Nyní máme Postmarathon, osvěžovnu a trendy bar, kde mi ovšem cosi chybí. Toto místo nemá ducha a bojím se že ani mít nebude. Fakulta má ovšem jistý přísun peněz. Nakolik je ovšem tato konverze výhodná, to nechávám zatím koňovi