Kazatel ČCE Aleš Wrana napsal(a):
Podle
1Pt 2,9 jsme my všichni křesťané královské kněžstvo. O všeobecném
kněžství rád mluvil Luther, pak ho akcentoval druhý Vatikánský.
Evangelictvi, které tomuto nerozumí, je podle mně zparchantělé. Můžete se do
mně pustit, že tady zase někoho urážím
Čtu znovu
1Pt 2,9 a vidím tu jakýsi hymnický poetismus utkaný ze starozákonních inspirací, performativní a metaforický, rozhodně nevhodný k tomu, aby se na něm vystavěla jakákoli ambiciózní teologie kněžství. Jak by se mohl dát tento verš převést do doby, kdy nejsou králové, neexistuje kněžský aparát ve starověkém hebrejském smyslu. Pokud má jeho výklad nějaké racionální jádro, tedy je jím výzva k tomu, ať druhým hledíme ukazovat Boha. Maurice Merleau-Ponty někde, pokud vím, napsal, že "existovat plně znamená ukazovat smysl jinému vědomí".
Lutherově konceptu všeobecného kněžství jsem nikdy asi pořádně neporozuměl, ale tolik mi přijde jasné, že ho Luther vyslovil v době oficiálně christianizované Evropy. V prostředí, které vůbec nepočítalo s tím, že by se tu objevil někdo, kdo se nehlásí ke křesťanství (kromě Židů samozřejmě, existence Židů taky Luthera celoživotně traumatizovala). Má to být asi opoziční koncept k dosavadní katolické teorii kněžství (kněží jsou posvěcení jedinci, vyvolení církví k vykonávání své kněžské funkce) - Luther tohle Římanům zamítá a říká, že kněz je nebo má být každý. Pokud je knězem každý, je to vlastně zrušení kněžství. Kněžství nejde funkčně naplňovat, když je knězem každý. Stejně jako království se ruší tím, když není králem jeden nejvyšší, ale jsou v nějakém deklarativním smyslu králi všichni.
Lutherův koncept všeobecného kněžství nejde asi nějak zdařile převést do poměrů, kde většina národa není na žádné křesťanství teoreticky ani prakticky zvědavá. I těm je dobře snažit se v následování
1Pt 2,9 "hlásat mocné skutky toho, kdo nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla".
Kdyby Druhý vatikánský koncil opravdu akcentoval všeobecné kněžství, měla by přece katolická církev úplně jiné organizační a funkcionální schéma. Mluvení chvílï o všeobecném kněžství bez jakýchkoli důsledků asi není ta správná akcentace.
Evangelictví je zparchantělé ne tehdy, když těmto věcem "nerozumí" (tak, jak jim rozumíte vy), ale třeba když se na ně ani nedotazuje. Nebo je zparchantělé tehdy, když se každodenně chová zparchantěle, nechává za sebe mluvit různé zparchantělce, má zparchantělé chování, vystupování.
