Aktuálně v ČCE

Co hýbe s ČCE...

Odpověď na příspěvek: terapie homosexuality

Od: Anonym: Jiří Polák <> ( --- )
Kdy: 19. 11. 2018 20:58
Předmět: terapie homosexuality

Gerard J.M. van den Aardweg, Ph.D. TERAPIE HOMOSEXUALITY Rádce pro postižené a poradce Original English edition: The Battle for Normality: A Guide for (Self-)Therapy of Homosexuality C 1997 Ignatius Press, San Francisco Všechna práva vyhrazena. Original German edition: Selbsttherapie von Homosexualität. Leitfaden für Betroffene und Berater C 1996 Hänssler-Verlag, Neuhausen-Stuttgart Preklad z nemeckého originálu povolen nakladatelstvím Ignatius Press. preklad C Krista Blažková, 2002 první vydání C Hnutí Pro život CR, 2003 ISBN 80-239-1403-0 OBSAH PREDMLUVA K CESKÉMU VYDÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 PRVNÍ CÁST: NÁZORY Nekteré zvláštnosti homosexuality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Ne normální . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Sebeoznacení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Homosexualita v genech? V mozku? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Psychologické faktory v detství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Mužský/ženský komplex ménecennosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Sebedramatizování a proc je komplex ménecennosti „komplexem“ 36 „Hledání lásky a príchylnosti“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Homosexuální „láska“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Sexuální závislost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Homosexuální vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Zustat teenagerem: infantilismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Nezmenitelne urcen behem prvních let života? . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Neurotický z duvodu diskriminace? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Homosexuálové, kterí nejsou neurotictí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Normální v jiných kulturách? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Homosexualita a svedomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Náboženská víra a homosexualita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 DRUHÁ CÁST: PRAKTICKÁ PRAVIDLA PRO TERAPII Strízlivé poznámky o „psychoterapii“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Potreba psychoterapeuta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Propracování detství a puberty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Poznání sebe sama v soucasnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Morální sebepoznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Zacít bojovat: nadeje, sebekázen, uprímnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Bojovat s neurotickou sebelítostí – humor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 Pokora a trpelivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Boj s homosexuálními pocity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Boj s infantilním já . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Obnovení pohlavní role . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Zmena pohledu na druhé a vztahu k nim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Zmena vztahu k druhému pohlaví – manželství . . . . . . . . . . . . . . . 106 LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
5 PREDMLUVA K CESKÉMU VYDÁNÍ Jako psycholožka Sexuologického ústavu Fakulty všeobecného lékarství Univerzity Karlovy jsem pres ctvrt století pracovala s pacienty a pacientkami s porušenou sociopsychosexuální identifikací na poli výzkumu i psychoterapeuticky. V souvislosti s touto prací se mi dostávala do rukou literatura tohoto zamerení. Mám-li nyní ríci slovo úvodem ke knižnímu titulu „Terapie homosexuality“, nechci s autorem ani diskutovat ani polemizovat. Obojí by se sice nabízelo – ze sexuologického i z psychologického hlediska, ale ctenárum by to moc k užitku nebylo. Mohlo by to vést k odložení této knížky a to by bylo ke škode. Autorem je sice urcena k sebelécbe osob homosexuálních, což je velice záslužné, ale její dosah je daleko širší. Publikace muže být nápomocná všem, kterí trpí jakýmikoliv nedostatky ci odchylnostmi v sociopsychosexuální sfére a touží si v sobe udelat porádek. Otevírá výhled do nadeje a podává pomocnou ruku zejména tem, kterí jsou rozhodnuti na sobe pracovat. Kupodivu jich není tak málo, jak se zdá pri povrchním pohledu. Podobných výhledu neposkytuje mnoho publikací tohoto typu. V dobe, ve které prímo lavinovite pribývá težkých manželských nesouladu a následných rozvodu, v dobe, kdy stále více detí vyrustá v neúplných ci rozvrácených a poruznu strukturovaných rodinách, narustá množství jedincu neerotizovaných i lidí více nebo méne neplnohodnotne diferencovaných v jejich sociopsychosexuálním vývoji (nemusí jít ješte zdaleka o homosexualitu). Zvyšuje se i procento tech, jejichž zrání do mužské ci ženské role je bud opoždeno, nebo v ruzných etapách tohoto vývoje zapouzdreno a znatelne nepokracuje (psychosexuální infantilismy), i vážne otreseno jinými traumatizujícími okolnostmi v ruzných stádiích formování osobnosti. Pod temito vlivy proniká do života mladých lidí úzkost, strach až panický, a ubírá jim radost ze života i síly ke zdárnému prekonávání životních krizí a rustu k plnohodnotné dospelosti. Chaotická spolecenská atmosféra plná pochybných morálních zásad, „pružných“ a nesrozumitelných zákonu, násilí všeho druhu a opetovné setkávání mládeže s bezpáterností a lží na všech spolecenských úrovních, vede u nezakotvené mladé enervace až k zálibe v „kulture smrti“ a celkové podprahové beznadeji. Zpochybnení až degradace instituce manželství, která se prosazuje na široké fronte médií, neprispívá k touze mladého cloveka po uzavrení 6 manželství na celý život a po založení velké rodiny s více detmi. Naše spolecnost sice již má vedomí, že snižování porodnosti povede v blízké budoucnosti k težkým sociálním problémum, ale pro vývoj pozitivnejším smerem se mnoho zatím nedeje. Neríkám, že tato publikace je na tyto potíže všelékem. Jiste ne. Zraneným neklidným duším však muže pomoci zbavit se niterného chaosu a naprít jejich úsilí k osobnostnímu rustu. Ukáže jim cestu jak se zhostit neuvedomelého pocitu ukrivdenosti, sebelítosti i treba nejasného a nepriznaného pocitu ménecennosti. Napomuže k jejich ozdravení. Do jakých rukou tedy knížka patrí? Muže být neocenitelnou oporou hledajícím, kterým nestací lákave pohodlné, ale nebezpecne zjednodušené rešení, které se nabízí na prvoplánové rovine. Dává jim nejenom poucení, ale i konkrétní pokyny kudy a jak se ubírat k psychické vyrovnanosti. Muže být poucením i tem, kterí jsou v pozicích nejvyšších a na nichž v soucasnosti leží zodpovednost za další vývoj spolecnosti. Konecne muže být cennou pomuckou všem, kterí se mohou jakkoliv podílet na výchove a vedení mladé generace. Preji tomuto dílku, aby je našli všichni potrební a také ti, kterí jsou na jakékoliv životní križovatce. PhDr. Iva Šípová 7 ÚVOD Tato kniha má nastínit smernice pro homosexuální terapii, která je v podstate sebeterapií. Je zamerena na homosexuálne cítící osoby, které by chtely na sobe pracovat, ale nemohou najít vhodného terapeuta, který by jim konstruktivne pomohl. To delají jen nekterí. Je to zpusobeno hlavne tím, že se téma homosexuality na universitách opomíjí nebo dokonce ignoruje. A i když se toto téma zmíní, vychází se z toho, že homosexualita je zcela normální. Proto má až príliš mnoho mediku, sociologu, psychoterapeutu a také teologu nedostacující znalosti o homosexualite. To, že sebelécba u každého lécení homosexuality prevládá, zpravidla neznamená, že to clovek muže „zvládnout sám“. Kdo chce premoci emocionální problémy, potrebuje realistického, plne chápajícího pruvodce, aby mohl ulevit svému srdci. Pruvodce mu pomuže odhalit duležité aspekty jeho citového života a popudy a doprovází ho v jeho zápase o sebe sama. Tento duševne-duchovní pruvodce nemusí být povoláním terapeut. Musí mít zdravé názory na sexualitu a morálku; když tomu tak není, muže spíše uškodit než pomoci. V uvedených prípadech by to mohl být doktor nebo duchovní pastýr, který je vyrovnanou osobností a má schopnost zhodnotit cloveka realisticky. Když nikoho takového nenajde, je vhodné požádat nejakého rozumného, psychicky zdravého prítele nebo príbuzného, aby se tohoto doprovázení ujal. Proto se tato kniha obrací i na zainteresované terapeuty a ostatní, kterí jsou schopni homosexuálne orientovaného cloveka podporit; nebot i oni potrebují fundamentální znalosti. Uvádím zde podle mého názoru duležité body, které se vztahující k pochopení a terapii homosexuality. Pritom se opírám o více než tricetileté studium a terapeutické zkušenosti s témer tremi stovkami pacientu, se kterými jsem se delší dobu intenzivne setkával. Výsledky bádání týkající se psychologických testu a homosexuality, rodicovských a jiných vztahu uvnitr rodiny, sociálního prizpusobení se u mladistvých atd. jsou zverejneny v mé knize Das Drama des gewöhnlichen Homosexuellen (Drama obycejného homosexuála). Dobrá vule Bez dobré vule není žádná zmena možná. Dobrou vulí je možné dosáhnout ve vetšine prípadu zlepšení, u menšiny dokonce vylécení, tzn. hluboké vnitrní zmeny všeobecné neurotické emocionality spolu s promenou sexuálních zájmu. Ale kdo má tuto „dobrou vuli“? Vetšina postižených, vcetne tech, kterí svou orientaci militantne priznávají, mají jakousi touhu 8 být normální, i když je tato touha potlacena. Ale jen menšina je ochotna se opravdu s velkou trpelivostí zmenit – nejen impulsivne (takový impuls se muže vrátit, stejne rychle ale zase zmizí). Dokonce i mezi temi, kterí mají ten nejlepší úmysl svou homosexualitu premoci, se setkáváme s urcitými rozpaky, se skrytou obhajobou lákavých homosexuálních žádostí. I dobrá vule je tedy vetšinou jen slabá a pochopitelne podléhá všem druhum spolecenského tlaku, aby clovek svou homosexualitu „akceptoval“. Stále platí tyto predpoklady: pohled na homosexualitu jako na neco neprirozeného; vule ucinit ze stávajícího manželství to nejlepší; zdravé morální, nebo také náboženské presvedcení. Motivací není ani tvrdošíjné sebezavržení, sebenenávist, ani to, že se clovek úzkostne poddá morálním pravidlum narízeným spolecností nebo vírou. Je to klidné, silné vedomí, že homosexualita je neslucitelná s psychickou zralostí nebo morální cistotou, nejlepším hnutím svedomí a odpovedností pred Bohem. Výsledky Vetšina tech, kterí uvažují o lécbe, a také ostatní zainteresovaní jsou samozrejme zvedaví na „procento vylécení“. Jednoduché statistiky však zprostredkovávají jen cástecné informace, které jsou pro vyvážený úsudek nutné. Podle mých zkušeností se „radikálne“ zmenilo asi 15-20 % všech, kterí s lécbou zacali a kterí i mnoho let po lécbe nemeli homosexuální cítení (30 % lécbu po nekolika mesících prerušilo). Byli to normální heterosexuálové. Tyto osoby se i ve všeobecné emocionalite a zralosti znacne zlepšily. To je podstatné, jelikož homosexualita není izolovanou záležitostí, ale vyjádrením specificky neurotické osobnosti. Zažil jsem napr. nekolik prípadu zázracne rychlé a celkové premeny z homosexuality na heterosexualitu, u nichž však prevládala dosud drímající paranoidní reakce (reakce patologické neduvery). Jednalo se o „symptomatickou zmenu“ a díky tomu si uvedomujeme klinickou skutecnost, že homosexualita je mnohem více než funkcní porucha v sexuální oblasti. Vetšina tech, kterí se pokoušejí pravidelne používat metody, o kterých se zde mluví, se mení prumerne ve trech až peti letech. Jejich homosexuální touhy a predstavy se velmi zmenšily, resp. již témer neexistují, heterosexuální zájmy se probudily nebo znacne zesílily a jejich celková osobnost je méne neurotická. Nekterí z nich, ne všichni, se mohou príležitostne znovu k homosexualite vrátit, napr. pri stresu. To ale pro ne znamená zacít celý zápas znovu. Tento obrázek je mnohem optimistictejší než obrázek emancipovaných homosexuálu, kterí pevne lpí na dogmatu o nezmenitelnosti. Na 9 druhé strane není úspech tak jednoduchý, jak doposud tvrdili nadšenci tzv. „Ex-Gay“ hnutí. Zaprvé potrebuje proces premeny pres mnohé jednotlivé pokroky casto nejméne tri až pet let. Je potreba vytrvalé vule, která je pripravena spokojit se s malými pokroky, s malými premáháními se v každodenním živote namísto ocekávání bleskového dramatického vylécení. Dnešní možnosti zmeny nepredstavují zklamání, když si uvedomíme, že osoba, která se (sama) lécí, se skutecne zabývá premenou nebo prevýchovou osobnosti, která vyrostla zvrácene. Také je nesprávné se domnívat, že i když výsledkem není spolehlivé vymizení všech homosexuálních pohnutek, námaha terapeutické práce se nevyplatí. Práve naopak! Homosexuálne orientovaný clovek tím muže jen získat: jeho sexuální nutkavé predstavy zmizí témer ve všech prípadech a jeho pohled na život se stane radostnejší a zdravejší. Mezi úplným uzdravením a nepatrným nebo jen docasným pokrokem – což je výsledek asi u 20 % tech, kterí v lécení zustávají – existuje mnoho stupnu uspokojivého zlepšení. Ale dokonce i vetšina tech, u nichž jsou pokroky nejmenší, své homosexuální kontakty každopádne znacne omezuje. To je velmi prínosné, a to jak morálne, tak zdravotne. Strucne receno, je to jako s ostatními neurózami: s fóbiemi, nutkavými neurózami, depresemi a jinými sexuálními úchylkami. Nejrozumnejší je snažit se neco proti tomu delat, i když to stojí námahu a znamená to, že se clovek vzdá zážitku vyvolávaných jeho choutkami a predstavami. Výsledky „Ex-Gay“ hnutí a jiných terapií Vzrustající Ex-Gay hnutí, které je složeno z mnoha volne organizovaných skupin a organizací pro postižené, kterí se chtejí zmenit, muže již poukázat na pribývající pocet zcela zmenených, dokonce vylécených osob. Používají psychologické a krestanské koncepty a metody, ve své praxi však zduraznují také vnitrní zápas. Krestan má asi výhodu pri lécení homosexuality, protože jeho víra v Boží slovo – ne prevrácené! – je mu v živote oporou a posiluje jeho vuli, aby se zbavil toho, co vnímá zretelne jako svou stinnou stránku. Pres nekteré nevyrovnanosti, jako je obcasný príliš nadšený, unáhlený sklon k „dokazování“, se musíme neco od tohoto hnutí naucit (podobnou lekci nám ostatne udeluje i soukromá ordinace): lécení homosexuality je psychologicko-duševní (-morální) záležitost, dokonce více než terapie nekterých jiných neuróz. Klade nároky na svedomí cloveka a jeho duševní úsilí, které ho ucí, že homosexuální zpusob života je neslucitelný s opravdovým pokojem svedomí a se skutecnou vírou. Proto se mnozí homosexuálové pokoušejí smírit to neslucitelné, pricemž 10 si mylne predstavují, že mohou být zároven zbožní a homosexuálne aktivní. Vyumelkovanost a sebeklam je zde ale ocividný; nakonec žijí jen jako homosexuálové a na svou krestanskou víru zapomínají nebo si vytvárejí jakousi vlastní verzi krestanství, která je homosexualite príznive naklonena, aby tak uklidnili své svedomí. V terapii homosexuality nabízí kombinace psychologických náhledu a duchovne-morálních složek pravdepodobne ty nejplodnejší perspektivy. Rád bych se vyhnul domnence, že v mém pojetí nemají jiné náhledy a metody hodnotu. Shodných bodu v ruzných moderních psychologických teoriích a terapiích je více než jejich rozdílu. Jmenovite je prakticky všemi sdílen základní názor, že homosexualita je problém „pohlavní identifikace“. Stejne tak se terapeutické metody v praxi liší od sebe méne, než by se pri zbežném pohledu do prírucek zdálo. Metody se urcite z velké cásti prekrývají. Já zde prezentuji tu, podle mého názoru nejlepší, kombinaci ruzných pohledu a pojmu, které mohou vést k nejúcinnejší forme (sebe)lécby. Koneckoncu totiž závisí velkou merou na vlastním pohledu, jak dalece se postižený muže zmenit. Ješte neco, na co zbývá odpovedet Lécení homosexuality: právo – „krestanská“ psychologická metoda – proc je nutné tolik informací o homosexualite pri sebelécbe. „Terapie“ není u homosexuálne orientovaných osob v soucasné dobe práve populární. Nebo se „terapií“ nazývá snaha prizpusobit postiženého homosexuálnímu životnímu stylu a smírit jej s ním. Skutecná terapie, kterou lze prirovnat k terapii jiných neuróz a psychických závislostí – napr. fobie, anorexie (nervosa), alkohol a podobné, je úsilím alespon o zmenu, o ovládnutí homosexuálních pocitu. Takovou terapii napadají v médiích bud jako nelidskou (neprirozenou, potlacující, diskriminující, fašistickou!), nebo jako neuskutecnitelnou. Kdo se odváží v takové atmosfére mluvit o tom bez predsudku? My bychom to však presto meli udelat, milý ctenári, vy a já. Vycházím z toho, že jste kritický clovek, který mé vývody neakceptuje beze všeho, ale který na druhé strane také pojetí „homosexualita je prirozená“ neprijímá tak jednoduše. Pojetí, že homosexualita je neuróza, kterou clovek nemusí prijmout jako osud, ale muže ji s úspechem lécit nebo premáhat, nikoho nedonucuje násilím. Muže být kriticky zkoumáno; nadávání, ironie, dramatické výkriky však nepredstavují žádné vecné zkoumání. A lécení nebo sebelécba – což z velké cásti prece vždy lécení je – nikdy pod nátlakem k nicemu 11 nevede. Postižený sám muže totiž zcela prakticky zacít na sobe pracovat poté, co svým kritickým rozumem vypozoroval nekteré souvislosti u sebe sama a u svého vývoje a porozumel jim. Mnozí mají z tohoto pohledu na sebe sama strach, protože pak stojí pred otázkou, zda proti své homosexualite musí bojovat. Homosexuálne orientovaní lidé jsou nekdy skutecne bezduvodne diskriminováni. Skutecnost ale není tak cernobílá, jak se mnozí domnívají. Existuje však ješte jeden zcela jiný druh diskriminace. Je to diskriminace tech homosexuálne orientovaných osob, kterí si kladou otázky o svém stavu a rádi by sami sebe lépe poznali, a tech, kterí svou orientaci ani nechtejí nebo nemohou akceptovat. Ti druzí jsou, podle mých zkušeností, predevším krestané ruzných vyznání – reformovaní, katolíci, evangelíci, baptisté, ortodoxní, anglikáni, presbyteriáni a verící židé: ze všech techto a jiných seskupení jsem znal postižené, kterí pricházeli na lécení. Ale nejméne 30 % tech, kterí terapii chteli, nebyli krestané. Byli to bud lidé, kterí zcela jednoduše pocitovali, že se „neco s nimi deje“, nebo zklamaní, kterí se ze svého homosexuálního života chteli vymanit, protože jim nic neprinesl. Kdyby mela terapie být tabu a nesmely by se klást kritické a zkoumavé otázky o homosexualite, když se tedy homosexualita stala prevrácene tabuizovaným tématem a homosexuálne orientovaní jsou verejným a psychickým tlakem všech rádcu a instancí do homosexuálního života prímo hnáni, dostávají se mnozí postižení z bláta do louže. Mnoho se jich z takové situace samozrejme na jedné strane teší, nebot každý clovek je rád, když se jeho touhám venuje pozornost a on je v nich posílen, na druhé strane však se z toho mnozí ani tak moc neteší, nehlede na ty, kterí vedome hledají informace a terapeutické možnosti. Mám zkušenost, a stejnou zkušenost mají i mnozí jiní terapeuti, že i cetní aktivne homosexuálne žijící lidé se o informace a psychologické názory velice zajímají. Malá pozornost se venuje tomu, že liberálne smýšlející chtejí stredovekým zpusobem nejen zakázat vedomosti a zkoumání, ale zároven diskriminovat mnohé postižené vcetne jejich rodin a prátel. Toto je tedy, milý ctenári, obhajoba svobody. Nikdo by nemel být pod nátlakem, ale všichni by meli mít svobodu k získání informací, aby na sobe mohli prípadne pracovat. Pro ty, kterí hledají pomoc, pro jejich prátele, rádce, pomocníky i rodinné príslušníky jsem proto napsal tyto informace, poznatky a rady. 12 Metoda, kterou zde nabízím, by se mohla oznacit jako „krestansko“ – psychologická. Znamená to snad, že je jen pro krestany? V žádném prípade. Že používá specificky krestanské pojmy nebo že vychází ze skutecností týkajících se víry? Také ne. Je to v podstate zcela psychologická metoda, která spocívá na poznatcích, které jsou tak ríkajíc všeobecne lidské. Lécení nebo sebelécba krestanskou víru u postiženého ani nepredpokládá. A prece je tato metoda zcela jiste krestanská. Zaprvé proto, že pohlíží na cloveka jako na krestana. To není možné tvrdit o mnohých moderních uceních o osobnosti a terapeutických postupech. Na sexualitu se zde pohlíží jako na neco úcelného, není to jen egocentrická rozkoš. A muži a ženy nejsou jen telesne odlišní, jsou i psychicky odlišne stvoreni, protože jsou stvoreni jeden pro druhého. Z toho plyne: sexualita, která nemuže dospet k cíli pohlavního spojení, je nutne neplnohodnotná. Je to funkcní porucha. To má vliv na mužství a ženství, na pocit mužnosti a ženskosti jako základního prvku prožívání sebe sama. U homosexuálne orientovaného cloveka tento prvek chybí; v prožívání své identity se muže jen nedostatecne identifikovat s mužností ci ženskostí, podle své skutecné prirozenosti je však také psychicky muž nebo žena. V dusledku pro posuzování homosexuálního partnerství platí, že jen spojení muž – žena muže být manželstvím, homosexuální partnerství jsou nevyzrálými formami lidských vztahu. Krestanský obraz o cloveku a psychologická pozorování se zde shodují. Neurotický citový život, ze kterého vycházejí homosexuální tužby a nutkavé lpení na prílišném egocentrizmu, musí být odstranen. Tzn. že osoba má „vyrust ze sebe sama“, nebot psychologické zrání má mnoho co do cinení s „trénováním“ ruzných „ctností“: odvahy, síly, uprímnosti, vnitrního zamerení na druhé, pravé lásky (o nepravých formách lásky by se dalo ješte mnohé citovat), mravní cistoty nebo cisté lásky a pravé pokory. Tato sebevýchova probíhá v souladu s krestanskými ctnostmi. Obraz o cloveku, který je základem mé psychoterapeutické metody, obsahuje krome toho pojmy jako „svedomí“, „vule“ a „boj se sebou samým“. Myšlenka, že clovek má proti urcitým sklonum a vnitrním postojum bojovat sám a trpelive se o to snažit, je predkrestanská. Nekdy se zdá, že se toto konstruktivní stanovisko zamerené na zlepšení a obnovu již nehodí modernímu duchu doby, který se vyznacuje pohodlností, lenivým ustupováním a poddáváním se každému impulsu. Vetšinou pak ješte zustávají krestané, kterí se napr. pokoušejí udržet a znovu spojit rozbitá manželství a ne ukvapene prohlašovat, že rozvod je nevyhnutelný. Terapeutický fatalismus je jako každý fatalismus nekrestanský. Budovat, 13 zkoumat, vydržet, namáhat se – to jsou znaky krestanského, zásadne optimistického životního postoje, který verí ve zlepšení a pokrok, i když je to obtížné. Neverící používá tuto metodu tak jako krestan. Krestan analyzuje sebe sama více nebo méne vedome takríkajíc v Boží prítomnosti a jeho psychologická cvicení jsou zároven duchovní, tzn. jeho boj je také duševne-morální, zamerený na dobro a život, který se líbí Bohu. Proto chce o své ceste premýšlet s Bohem v modlitbe a modlí se o pochopení a sílu. Jeho motivace k (sebe)lécbe, která v celém procesu hraje rozhodující roli, je jeho vírou silne podporována. Buh dává sílu a útechu a modlitba za vetší duveru v Boha usnadnuje ciste psychologická cvicení, a ta se pak stávají úcinnejšími. Neverící je omezen na ciste psychologickou metodu. Stanovit hranice v lécení mezi krestany a neverícími však nejde tak zcela jasne. Mnozí neverící pacienti nejsou v žádném prípade presvedcenými ateisty a v rozhovoru s nimi se zpravidla dríve nebo pozdeji vynorí otázka po „smyslu života“. Mnozí se staví kladne ke hledání dobra; a proces sebeprijetí a boje proti nežádoucím, ke svému vlastnímu já zamereným sklonum odstranuje urcitý odpor k souhlasu s hlubším osobním smyslem života. Ten, kdo svuj príliš egocentrický postoj pozná a cvicí se v bežných morálních ctnostech, bude automaticky otevrenejší pro nejhlubší smyslové naplnení své existence, pro její duchovní rozmer, pro existenci Boha. Životní postoj cloveka, který podléhá sebelítosti, ale bojuje proti tomu – což je duležitou cástí této metody, bude totiž pozitivnejší a tím otevrenejší pro pozitivní a nadejeplnou krestanskou víru. Krestanský terapeut nebo pruvodce rekne ve vhodných okamžicích, v nichž je postižený otevren pro základní otázku svého života, neco o svých osobních krestanských názorech: že verí v osobního Boha – Stvoritele, který je jako Otec; že existuje život po smrti a clovek muže být vecne štastný. Muže také pacientovi navrhnout, aby si precetl Nový zákon, aby se tak setkal s Kristem. Je treba být pritom trpelivý, ale mohu ríci, že se u mnohých postoj ke krestanské víre zmenil a mnozí zacali v Boha nebo dokonce v Ježíše Krista verit a modlit se. Nebot vedomý ateismus je vetšinou následkem životních zklamání v mladistvém veku nebo následkem tvrdošíjného setrvávání na rebelantském životním postoji jako reakci na autoritativní konflikty a negativní vztahy k otci nebo matce. Videl jsem také pomerne casto, že lidé behem nebo po (sebe)lécbe touto metodou „proti sebelítosti“ znovu našli víru svého mládí a náboženské svazky. U krestanu 14 zjištujeme, že jejich vztah k Bohu je vyzrálejší. Nekdy se však homosexuálne orientovaný clovek rozhodne pro lécení, až se stane krestanem. Ale i u tech, kterí Boha již predem odmítají, žije nekde víra, skrytá touha po Bohu a po vnitrní cistote a pravde. Pro terapeuta nebo rádce je nutné, aby tuto touhu, když se u postiženého navenek projeví, rozpoznal. Proc všechny tyto teoretické informace o homosexualite? – ptá se možná postižený, pomocník nebo zainteresovaný. Odpoved zní, že témer každého postiženého, který sám sebe analyzuje a na sobe pracuje, napadají otázky, které jeho rozhodnutí podkopávají. V jednom televizním programu predstavili homosexuální pár, který hovoril o svém štastném dlouhotrvajícím svazku. Novinové clánky prinesly názory expertu, kterí kategoricky prohlašovali, že se homosexualita dedí, nebo psaly o homosexuálním genu atd. Nebo postižený mluvil se známým, který je také homosexuál, a ten jej svými poznámkami uvedl do pochybností, nebo s nekým, kdo mu rekl, že on se již také pokoušel toho zbavit, ale nepodarilo se mu to. Pak je nutné, aby se pochybující mohl oprít o informace, které jeho pochybnosti odstraní. Všeobecne teoretické znalosti a informace jsou proto vždy cástí terapie. Navíc se vždy ukáže, že postižený si chce znovu prostudovat urcité pohledy na strukturu a pusobení jeho neurózy nebo citových problému, protože ty rychle mizí, a na druhé strane se jeho pochopení nove získanými znalostmi prohloubí. První cást této knihy, která obsahuje všeobecné informace a krátké polemiky s ruznými aspekty homosexuální neurózy, predává údaje a argumenty, které jinak predkládám v rozhovorech. Postižený, který se chce touto knihou rídit, nemusí bezpodmínecne císt nejprve všechny kapitoly první cásti, než zacne s metodou v druhé cásti. PRVNÍ CÁST NÁZORY
17 Nekteré zvláštnosti homosexuality Zde bychom chteli probrat nekteré rozhodující body, týkající se homosexuality. 1. Ústrední je zde pojem sebelítost, kterou si homosexuální clovek neuvedomuje. Tento postoj není svévolný, ale autonomní. Zpusobuje „masochistické“ chování. Homosexuální tužba je uhnízdena v této neuvedomelé sebelítosti, práve tak i v pocitech pohlavní ménecennosti. Toto pojetí vytvárí harmonii mezi pojmy a uvedomením si chování tak, jak to vnímají Alfred Adler (1930; „komplex ménecennosti“ a touha po kompenzaci, které mají za cíl vyrovnat se s pocitem ménecennosti), rakousko-americký psychoanalytik Edmund Bergler (1957; homosexualita jako „psychický masochismus“) a holandský psychiatr Johan Arndt (1961; pojetí vynucené sebelítosti). 2. Svým komplexem pohlavní ménecennosti zustává clovek homosexuálne orientovaný cástecne „dítetem“, „teenagerem“: ríká se tomu psychický infantilismus. Tento Freuduv pojem pro homosexualitu byl zduraznován zejména Wilhelmem Stekelem ve dvacátých letech (1922) a shoduje se s moderním pojmem „vnitrního dítete z minulosti“ (Americký detský psychiatr W. H. Missildine, 1963; T. A. Harris, 1973; a další). 3. Více ci méne specifické rodicovské postoje a vztahy rodice – díte mohou rozvíjení komplexu homosexuální pohlavní ménecennosti napomáhat. Presto jako predurcující faktor prevažuje nedostatecná vnitrní prizpusobivost k vrstevníkum stejného pohlaví. Tradicní psychoanalýza redukovala, jak známo, všechny emocionální odchylky ve vývoji a neurózu na narušené vztahy rodice – díte. Aniž bychom popírali závažnost toho, jak se díte chová ke svým rodicum, prece jen spocívá konecný homosexualitu urcující faktor spíše v pohledu dospívajícího na své pohlaví ve srovnání s jeho vrstevníky stejného pohlaví. V tom se naše pojetí shoduje s pojetím ruzných neopsychoanalytiku (Karen Horney, 1950; Johan Arndt) a teoretiku pohledu na sebe sama (Carl Rogers, 1951; a další). 4. U homosexuálne orientovaných dochází sice casto ke strachu pred druhým pohlavím (psychonanalytik Ferenezi; psychologie chování), nejedná se však o prícinu primární. Vyrustá z pocitu pohlavní ménecennosti, jejichž prícinou jsou osoby druhého pohlaví, které jakoby 18 od homosexuálne orientovaného cloveka ocekávaly, že bude hrát pohlavní roli, které není schopen. 5. Poddání se homosexuálním tužbám má za následek sexuální zotrocení. Lidé, kterí dospeli k tomuto stadiu, mají v podstate problémy dvojího druhu: komplex pohlavní ménecennosti a relativne autonomní sexuální zotrocení. Mužeme to prirovnat k situaci neurotika, který má problémy s nadmerným pitím alkoholu. O tomto dvojím syndromu „zotrocení vášní“ psal americký psychiatr L. J. Hatterer (1980). 6. Pri (sebe)terapii hraje humor speciální úlohu. Máme pritom na mysli pojmy Adlerovy sebeironie, Arndtova „nadmerného dramatizování“, do jisté míry pojmy „imploze“ terapeuta chování Stampfla (1967) a pojmy „paradoxní intence“ rakouského psychiatra Viktora Frankla (1975). 7. Jelikož má homosexuální touha koreny v zamerení se na sebe nebo v nevyzrálé „egofilii“ (sebelásce) – tento termín pochází od Murraye (1953), zduraznuje (sebe)terapie osvojení si tech lidských a morálních ctností, které pusobí „protiegocentricky“ a vyžadují vyzrálou schopnost milovat. 19 Ne normální Vetšina lidí se stále ješte domnívá, že homosexualita je v souvislosti se znacným poklesem heterosexuálních zájmu abnormální, a to navzdory pretrvávajícímu bombardování propagandy o normálnosti ze strany ignorantních a moderních sociálních a politických ideologu, kterí ovládají média, politiku a vetší cást akademického sveta. Jestliže spolecenská elita naší doby ztratila zdravý lidský rozum, neplatí to o širokých vrstvách obycejných lidí. Nejlepší odpovedí na prekvapivou otázku mnoha z nich, jak je tedy možné, že by se intelektuálové mohli domnívat, že homosexualita je normální, je snad poznámka George Orwella, že totiž urcité myšlenky „jsou tak pošetilé, že jim mohou verit jen intelektuálové“. Není to žádný objev: mnoho známých vedcu z tricátých let 20. století byli prívrženci národne-socialistické ideologie (nacismus). Mnozí se prizpusobují davu, což zpusobuje, že z nedostatku síly charakteru a ze strachu obetují svuj nezávislý úsudek, aby „k tomu nepatrili“. Když je nekdo vyhladovelý, ale zároven pritom potravu se strachem odmítá, víme, že trpí poruchou (anorexia nervosa). Když nekdo nepocituje soucit pri pohledu na trpící lidi nebo se dokonce z jejich utrpení teší, a pritom je sentimentální, když vidí opuštené kotátko, oznacíme to za emocionální poruchu (napr. psychopatie) atd. Když však dospelý není schopen být eroticky vzrušen opacným pohlavím, a pritom nutne vyhledává partnery stejného pohlaví, byla by taková neexistence sexuálního instinktu „zdravá“? Nebyla by pak pedofilie zrovna tak normální („ano“, ríkají nám již zastánci této „orientace“!)? A exhibicionismus? Gerontofilie (být pritahován starými lidmi)? Fetišismus (dámský strevíc je prícinou sexuálního vzrušení, k telu ženy je však lhostejný)? Voyerismus? Dalším bizarním úchylkám se nebudu venovat. Militantní homosexuálové chtejí verejnosti namluvit, že jsou normální, pricemž ze sebe delají obet diskriminace. Místo argumentu a rozumových dukazu hrají na city a chtejí vzbudit soucit. Tím ukazují, že jsou si jaksi vedomi logické slabosti svého postavení. Jejich prudká emocionalita je zcásti pokusem kompenzovat nedostatek rozumových duvodu. S lidmi, kterí mají takovou myšlenkovou orientaci, je vecná diskuse témer nemožná, protože se zdráhají naslouchat jinému názoru. Verí tomu ale sami, hluboko ve svém srdci? Nekdy se jim podarí svuj mucednický obrázek prenést na druhé, napr. na své matky. V jednom nemeckém meste jsem potkal skupinu rodicu homosexuálu, kterí se spojili v boji za „práva“ detí. Svou argumentací 20 a iracionálním pobourením se projevily zejména nekteré matky, když si stežovaly a obvinovaly o nic méne než jejich synové (a dcery). Takový jev je pochopitelný na základe skutecnosti, že mnohé matky (a otcové) homosexuálních detí jsou neurotici, tedy podléhají práve tak sklonu stežovat si, a ztotožnili se s údajnou obetní rolí svých detí. Nekterí by se chteli tímto zpusobem nevedomky pokusit napravit chyby a nedostatky ve výchove. 21 Sebeoznacení Mnoho homosexuálne orientovaných osob si o sobe vytvorilo obrázek: „Jsem homosexuální“. Jakoby to podstatné u takovéhoto cloveka bylo neco jiného než u normálních heterosexuálu. Takové sebeoznacení vyvolá možná po urcitém období nerozhodnosti pocit ulehcení, je to však zároven fatální postoj. Homosexuál, který sebe takto definuje, bere na sebe vedome roli toho, kdo stojí stranou. To je vpravde tragická role a zásadne se liší od strízlivého, realistického posuzování sebe sama: Mám sice tyto predstavy, pocity, presto nechci verit ve své homosexuální já. Tato role sebou nese samozrejme jistou odmenu. Poskytuje cloveku domov mezi homosexuály. Prechodne odnímá napetí, že je nutné proti homosexuálním impulzum bojovat. Dává emocionální uspokojení, protože postižený se cítí ojedinelým zpusobem tragicky, jakkoliv nevedome. A samozrejme si užívá sexuálních dobrodružství. Když si jedna bývalá lesbicka vzpomíná na to, jak objevila lesbickou „subkulturu“, zminuje se o „pocitu sounáležitosti“, který tam zažila: „Jako bych prišla domu. Našla jsem své opravdové prátele.“ (Homosexuálové v detství casto cítili, že stojí stranou). „Když se ted dívám zpet, vidím, jak jsme my všichni strádali – skupina zbloudilých existencí, kterí konecne našli úkryt v živote.“ (Howard, 1991). Tato mince má ale svuj rub. Opravdové štestí a pokoj tak clovek nezažije. Neklid bude narustat, zrovna tak jako pocit vnitrní prázdnoty. Svedomí zacne vysílat poznenáhlu své zneklidnující a pretrvávající signály, nebot clovek se pokouší ztotožnit se s nesprávným „já“. Dvere k homosexuálnímu zpusobu života jsou otevrené. Zpocátku se tento zpusob zdá jako lákavý sen, postupem casu se ukáže jako iluze. „Být“ homosexuálem znamená vést neskutecný život, který odvádí stále více od svého skutecného sebe – já. Toto sebeoznacení je silne podporováno propagandou, že mnozí lidé „jsou“ proste takoví. Casto však, možná ve vetšine, není homosexuální orientace dána konstantne. Muže pricházet i odcházet: období, kdy se clovek cítí do jisté míry jako heterosexuál, se strídají s obdobími zesílené homosexuality. Zcela jiste se u mnohých mladých lidí a dospívajících, kterí si nepestovali vlastní obrázek o svém „homosexuálním bytí“, urcite nerozvinula úplná homosexuální orientace. Takové sebeoznacení naopak zesiluje homosexuální složku, když se nachází ješte v pocátecním stadiu a dusí heterosexuální vzrušení, která jsou ješte slabá. V této souvislosti je také dobré si uvedomit, že asi tretina až polovina homosexuálne orientovaných mužu se muže zaradit k bisexuálne orientovaným, u žen je tento podíl dokonce vyšší. 22 Homosexualita v genech? V mozku? K tomuto názvu jsem nepripojil: „V hormonech?“, jelikož tento trend, jak homosexualitu vysvetlit, je již pryc, – vyjma príležitostného poukázání na studie východonemeckých prukopníku na krysách – ty však nejsou relevantní pro lidi (a také kvantitativne nejsou v porádku). Pro tuto teorii ocividne neexistuje žádné opodstatnení. Je však jasné, že ti, kterí považují homosexualitu za prirozenou, využili každého poukázání na hormonální stránku, aby podepreli svou teorii, i když byla z vedeckého hlediska nejistá. Pokoušeli se vysvetlit, že „veda“ takovým nejistým poznáním již normálnost homosexuality dokázala. V soucasné dobe se mnozí opírají o velice pochybná vyšetrení mozku nebo o údajný objev urcitého chromozomu, který je prý za homosexualitu zodpovedný. Kdyby opravdu nejaký biologický faktor byl tesne spjat s homosexualitou, nebyl by to ješte žádný dukaz o normálnosti. I biologické skutecnosti totiž mají casto duševní prícinu. Nedávno se mluvilo všude o dvou studiích, které vzbuzovaly dojem, že homosexualita se cástecne dedí nebo je dána biologicky. Hamer a jiní (1993) objevili náznaky podobnosti v jedné cásti chromozomu X (zdeden z matciny strany) u 65 % skupiny homosexuálních mužu a jejich homosexuálních bratru. Objevili tím „gen homosexuality“? Zdaleka ne. Genetici se shodují v tom, že takový záver musí být zjišten opakovane, dríve, než je možné hovorit o nejakém s homosexualitou souvisejícím genetickým faktorem. Zažili jsme již podobné „objevy“ tzv. genu schizofrenie, maniakálne – depresivní psychózy a alkoholismu (dokonce kriminality); všechny však vymrely pro nedostatek následného potvrzení. Krome toho pojednává Hamerova studie jen o jednom eventuálním faktoru u jedné cásti tech homosexuálu, kterí mají homosexuálního bratra – za predpokladu, že použitá kritéria pro „homosexuály“ by byla prijatelná, tedy u nejvýše 6 % (2/3 z asi 10 %) homosexuálních mužu. Vyšetrovaná skupina se však skládá pouze z homosexuálu, kterí se ke své homosexualite priznávají, a jejich stejne smýšlejících bratru. V prípade dalšího potvrzení by ostatne nebyl predložen ješte žádný dukaz nejaké genetické príciny, jelikož takový „gen“ by mohl poukazovat i na jiný: gen telesných príznaku nebo chování, který má postižený spolecný s matkou, jako napr. náklonnost k úzkostlivosti atd. Pak by bylo možné, že urcité matky nebo otcové vychovají syna, který takové rysy má, méne jako muže; nebo kdyby existoval „gen“ úzkostlivosti, že by chlapci s tímto „genem“ meli vetší potíže s prizpusobením se svým vrstevníkum. Gen 23 by pak vlastne neurcoval nic. Je tak jako tak nepravdepodobné, že prípadný s homosexualitou spojený gen by byl sexuální povahy, protože by v tom prípade meli homosexuální muži mít také jiné hormonální nebo mozkové faktory. To se ale ješte nikdy neprokázalo. Byne (1994) klade další zajímavou otázku. Podobnost v molekulární rade v príslušné oblasti chromozomu X mezi homosexuálními syny a matkami by ješte neznamenala, že homosexuálové mají celou tuto stejnou radu. Mohlo by tedy jít o ruzné podobnosti matka-syn. Nepravdepodobnost sexuálního genu, který je prícinou nebo má pouze príznivý vliv, vyplývá ješte ze dvou dalších skutecností: v rodinách homosexuálu neexistuje žádná Mendelova dedicnost a výsledky bádání u dvojcat se shodují spíše s „vysvetlením prostredí“ než s vysvetlením genetickým. Zde se rovnež udály pozoruhodné veci. Kallmann v roce 1952 oznámil, že u 100 % jednovajecných dvojcat (muži), z nichž jedno bylo homosexuálne orientováno, mel i bratr-dvojce homosexuální zájmy, ve srovnání s pouze 11 % u dvojvajecných dvojcat, z nichž jeden byl homosexuál. Nebyl by to pusobivý argument pro dedicnost? Ne, jelikož Kallmannova namátková studie byla vysoce selektivní, nereprezentativní. A brzy bylo zrejmé, že mezi jednovajecnými páry dvojcat, z nichž jeden byl homosexuál, kterí ale jinak byli odlišní, existovalo mnoho nehomosexuálních. Bailey a Pillard zjistili nedávno shodu v homosexualite u 52 % jednovajecných mužských dvojcat a u 22 % dvojvajecných, avšak 9 % z jiné skupiny homosexuálu melo homosexuálního bratra a dokonce 11 % adoptivního bratra, který byl homosexuál. Prípadný genetický faktor by tedy mohl zaprvé být rozhodujícím jen v polovine prípadu, takže muže sotva být determinující prícinou. Zadruhé, rozdíly mezi neidentickými páry dvojcat na jedné strane (22 %, 9 %, 11 %) ukazují na ne-genetické príciny, jelikož dvojvajecná dvojcata se geneticky liší stejne jako jacíkoliv sourozenci. Lepší vysvetlení pro to, co bylo zjišteno, podává psychologie o dvojcatech. Když tuto vec studujeme ješte dukladneji, setkáme se ješte s dalšími námitkami, napr. nekteré studie mluví o nižším poctu shodnosti u homosexuality, a rovnež namátkové studie pri vetšine pruzkumu nejsou pro veškeré homosexuální obyvatelstvo reprezentativní. Zpet k Hamerove studii: Na genetické spekulace je opravdu ješte príliš brzo, mj. proto, že není známo, zda tento „gen“ existuje také u nehomosexuálních bratru homosexuálu. Nejostreji tento výklad o dedicnosti kritizoval Risch a jiní (1993). Risch je autorem statistického testu, který použil Hamer. Podle Rische neexistovaly ve vyšetrované skupine 24 predpoklady nutné pro test (cožpak to není castý prípad u pochybných výsledku testu v humánní vede!). A ackoliv Hamer sám vzbuzuje dojem, že jeho zjištení „vsugerovává“ genetický vliv, presto píše, že je „pravdepodobné“, že homosexualita je vyvolána i okolím. Problém však je v tom, že jeho teze se v médiích stala prakticky dukazem. Vec se stala ješte pozoruhodnejší, když nedávno jedna spolupracovnice vznesla proti Hamerovi stížnost proti falšování výsledku pruzkumu. Mezitím však Ebers nemohl Hamerovy výsledky potvrdit (Scientific American, listopad 1995). V casopise „Science“ napsal Levay v roce 1991, že jedna skupina homosexuálních mužu, kterí zemreli na AIDS, mela v jedné malé oblasti mozku (prední hypotalamus) menší skupiny bunek v porovnání s nehomosexuálními muži, kterí také zemreli na AIDS. „Neurologický podklad pro homosexualitu?“, ozvalo se v médiích na celém svete. Sotva! Vzájemné prekrývání homosexuálu se zkoumanými osobami, co se týce velikosti jádra, bylo znacné, takže tento faktor nemohl platit pro menšinu homosexuálu ve vyšetrované skupine. Dále bylo dokázáno, že príslušné centrum není centrem sexuality. Rovnež byla kritizována Levayova metoda preparování tkáne (Byne a Parsons, 1991). Také vyloucil skupinu homosexuálních pacientu, protože vykazovala znacnou patologii mozku. O AIDS je skutecne známo, že zpusobuje zmeny v anatomii mozku, jakož i ve strukture DNA. (Mimochodem: muže to být další možné vysvetlení nálezu Hamera a ostatních? Když Hamer vybíral své testované osoby z aktivních homosexuálu, nevynechal snad ty, kterí byli nakaženi virem H.V.nebo jinou sexuálne prenosnou nemocí?) Ve svém zevrubném a prehledném clánku „Homosexualita a biologické faktory“ poznamenávají Byne a Parsons, že prubeh AIDS u homosexuálu se liší od prubehu AIDS u nitrožilních uživatelu drog, kterí umírají v prumeru dríve než nakažení homosexuálové a pravdepodobne dostávali také jiné léky. Predpokládejme na chvíli, že by homosexuálové meli specifické vlastnosti mozku. Meli by v tom prípade homosexuální pedofilové také specifickou mozkovou strukturu? A heterosexuální pedofilové? Meli by homosexuální a heterosexuální masochisté a sadisté každý svou mozkovou strukturu? Exhibicionisté? Voyeuristé? Homosexuální a heterosexuální fetišisté? Homosexuální a heterosexuální transvestité? Transexuálové? Zoofilové (osoby, které se vzrušují zvíraty) a ješte patologické perverze jako nekrofilie (sexuální zamerení na mrtvoly)? Je prece známo, že sexuální orientace u lidí s odchylnými chromozomy je v první rade závislá na pohlavní roli, ve které je díte vychováváno. 25 Zpusobila by pak úspešná terapie, radikální premena homosexuálu, ke které jiste dochází, zmeny v genech nebo mozku? To je nepravdepodobné! Naproti tomu je pozoruhodné, že také Levay sice ve svém clánku poznamenal, že jeho výsledky „nedovolují žádné závery“ (což je správné), presto však na jiném míste tvrdí, že „sugerují“ biologický podklad pro homosexualitu. Tento protiklad v jeho clánku možná objasní to, že Levay je homosexuál, který se ke své homosexualite priznává. Prání je otcem myšlenky! Emancipacní hnutí chce vždy vzbudit dojem, že i když chybí dukazy, biologické príciny existují. Tím je ideologie „ty ses tak narodil“ podeprena. A politikové a zákonodárci jsou nuceni hájit zákonné zrovnoprávnení homosexuálu. Casopisy jako napr. „Science“ otevrene podporují ideologii, že homosexualita je normální. To je zrejmé ze zpusobu, jakým napr. komentuje Hamerovu zprávu. Clánek chce být zdánlive objektivní, ve skutecnosti ale komentár svedcí o známé sugestivneemancipacní rétorice. „. . . Samozrejme je ke konecnému dukazu ješte dlouhá cesta, presto slibují. . . “, atd. Slavný francouzský genetik prof. Lejeune (1993) ve vztahu k témuž clánku dokonce rekl: „Kdyby v této studii nešlo o homosexualitu, nikdy by nemohla být publikována pro velice spornou metodologii a nedostatecnost ve statistice.“ Škoda, že jen málo takových vedcu zná historii ruzných biologických „objevu“ u homosexuálu. Vzpomenme na osud Steinachova „objevu“ dávno pred 2. svetovou válkou. Domníval se, že dokázal specifické zmeny ve varlatech mužských homosexuálu. Mnozí tehdy založili svou domnenku o biologické prícine na jeho vývodech, a teprve o mnoho let pozdeji bylo zrejmé, že jeho výsledky nebyly podstatné. Takovým predcasným a sugestivním publikováním je manipulováno nejen verejné mínení. Je politováníhodné, že homosexuálové, kterí by chteli najít pravdu, a ti, kterí by svou závislost chteli premoci, jsou tím snadno odrazeni. 26 Psychologické faktory v detství Ten, kdo premýšlí o puvodu a prubehu homosexuality bez predsudku a spoléhá se jen na fakta, která jsou k dispozici, má sotva jinou možnost, než aby svou teorii založil na psychologických faktorech z detství. S prevládajícím názorem, že clovek se jako homosexuál narodí, je težké verit, že je to „psychologie“, „mládí“, které nabízejí klíc k pochopení. Jak se muže napr. narodit jako normální muž s veskrze ženským chováním až do podrobností vzezrení, motoriky a hlasu? A co se týká homosexuálu samotných, nepocitují své impulzy jako instinkt, jako vyjádrení jejich „pravého sebe“? Nepripadá jim práve predstava, že by mohli mít heterosexuální pocity, neprirozená? Zdání však klame. Zaprvé zženštilí muži nemusí být homosexuálové. Zženštilost musíme chápat nejspíše jako naucené chování. Obycejne si neuvedomujeme, do jaké míry je možné naucit se zvyky, chování, zájmy, postoje. Vetšinou se to deje instinktem napodobování. Z melodie reci, z výslovnosti, casto také ze zjevu a z chování poznáme, z které oblasti nekdo pochází. Z takových rysu se casto poznají i clenové rodiny, z jejich zpusobu, z jejich specifického humoru, z mnoha aspektu chování, které ocividne nejsou dedicné. Co se týce zženštilosti nebo „femininity“: Mladíci v románských zemích bývají v urcitých zpusobech chování ponekud „zženštilejší“ než mladíci v severních zemích. Nekdy to muže rozcilovat, když se mladí Španelé nebo Italové na okraji bazénu nekonecne dlouho cešou, stále se prohlížejí v zrcadle a nosí „ženské šperky“ (ackoliv se mnohé i zde na severu mení!). Jiný príklad: Synové remeslníku jsou casto ponekud „mužnejší“, ne tak zjemnelí jako synové intelektuálu a muzikantu. Nad tím se budeme dále zamýšlet. Kdo by se napr. domníval, že by se z mladíka, který je vychováván svou matkou a tetou (bez prítomnosti otce) a s kterým navíc jeho osamelá matka zachází jako s „prítelkyní“, mohl stát zdatný mužský typ? Z analýz vztahu v detství skutecne vyplývá, že mnozí zženštilí homosexuálové žili v prílišné závislosti na matce, zatímco otec byl bud opravdu neprítomen nebo byl neprítomen psychologicky, což se stává, když je otec slabý a je ovládán svou ženou. Obraz matky, která nevychovává svého syna v muže, má mnoho variant: príliš starostlivá nebo ochranující matka, která se nadmerne starala o zdraví a blaho syna; ovládající matka, která chlapci poroucela nebo ho stavela do role svého sluhy, svého uprednostnovaného prítele; sentimentální nebo sebedramatizující matka, která ve svém synovi videla nevedomky devce, které by mela radeji – napr. po smrti dcery krátce pred narozením chlapce; starší matka, která nemohla mít deti, když byla 27 mladší; babicka, která chlapce vychovávala, když ho jeho matka opustila nebo když zemrela; matka-díte, která ve svém malém díteti mužského pohlaví videla spíš panenku než chlapce, kterého mela vychovávat jako dospelá matka v dospelého; matka-pestounka, která s chlapcem zacházela príliš jako s bezmocným, lásky potrebným dítetem, atd. Vetšinou se podobné ovlivnující faktory z detství a mládí najdou u femininních a jiných homosexuálu a není treba se uchylovat k dedicnosti, abychom pak mohli vysvetlit prípadné ženské zájmy a postoje syna. Jeden nápadne zženštilý homosexuál, který byl matciným miláckem, zatímco jeho bratr byl „dítetem otce“, vyprável, jak byl vždy považován za „sluhu“ nebo „štítonoše“ své matky. Cesal ji, doprovázel ji, když si chtela koupit šaty atd. Jelikož svet mužu byl pro neho kvuli nezájmu otce témer uzavren, byl jeho svetem svet matky a tet. To byl duvod, proc jeho imitacní instinkt zustal zameren na postarší dámy; zpozoroval, že se jim mj. mohl vyrovnat ve vyšívání a vysloužil si za to jejich obdiv. Za normálních okolností hledá napodobovací instinkt u chlapce spontánne mužský vzor: otce, bratry, strýce, pozdeji ucitele, v puberte další mužské hrdiny. Potreba napodobovat je u devcat zamerena na ženské vzory. Toto jsou vrozené, s pohlavím spojené touhy. Proc nekteré deti napodobují spíše osoby druhého pohlaví, se pripisuje dvema faktorum: role druhého pohlaví je jim vnucena a od napodobování svých otcu, bratru nebo jiných mužu jsou chlapci odrazováni. Prirozený prubeh instinktu napodobovat chování osob stejného pohlaví je bržden, pokud není dostatecne povzbuzován v souvislosti s emocionálním odmenením za vystupování v roli druhého pohlaví. V práve uvedeném prípadu se mladík cítil štastný a bezpecný, protože si získal pozornost a obdiv své matky a tet, zatímco ve svete svého otce a bratra se cítil neúspešný. Rozvinuly se u neho rysy a postoje mamincina synácka; byl otrocký, proto se snažil každému zalíbit, predevším starším dámám; snadno se rozplakal a byl sentimentální jako jeho matka; upovídaný jako „stará babka“ (napodobování matky); snadno zranitelný a uražený (jako asi i ona). Je duležité poznamenat, že zženštilost takových mužu je jakýsi druh „starobabskosti“; i když je zakorenena hluboko, je to jen zdánlivá ženskost. Zároven v tom tkví útek pred mužským chováním ze strachu pred ztroskotáním a infantilní touha po pozornosti, záliba v obdivování ze strany žen. Nejjasneji je to videt u transsexuálních typu (na jevišti, v sexklubech). 28 Nejen traumatizován Samozrejme, že traumatizující element hraje v chybném vývoji k homosexualite významnou roli – zejména pokud jde o prizpusobení se stejnému pohlaví (viz níže). „Sluha“, o kterém jsme mluvili, si jasne vzpomínal, jak toužil po stejné pozornosti, jakou si získával jeho mladší bratr. Ale jeho zvyky a zájmy se nedaly vysvetlit jen jako útek ze sveta mužu. Casto je to spolecná souhra dvou faktoru: vypestování zvyku a traumatizování, pricemž mladistvý cítí, že nedorostl do sveta stejného pohlaví. Je duležité zduraznit tento zvykový faktor, protože úcinná terapie nemá premoci jen neurotické následky traumatizace, ale práve tak má zmenit naucené, napr. zženštilé zvyky. Dodejme, že výlucné zamerení na traumatizacní složku, at je jakkoliv silná, posiluje tendenci homosexuálne zamerených lidí cítit se jako obet a obsahuje v sobe i nebezpecí „obvinovat“ rodice stejného pohlaví. Co se týká ženskosti mužských homosexuálu a mužskosti lesbických žen: mnoho z nich bylo vychováno do role, která se dost lišila od role jiných detí. To, že pozdeji v této roli zustali, bylo urcite casto podníceno nedostatkem pozitivního povzbuzení ze strany rodice stejného pohlaví. Velká cást matek homosexuálních mužu se na svého syna dívala a s ním zacházela ne jako s opravdovým mužem. Mnozí otcové lesbických žen se dívali na svou dceru a zacházeli s ní, i když v menší míre, ne jako s „opravdovým devcetem“, ale casteji spíše jako s uprednostnovaným „synem“ nebo „kamarádem“. Casto to není „ vinou“ otce (pokud vubec mužeme toto slovo použít), že chlapec nepocitoval zájem z jeho strany. Nekdy si otec stežuje, že jeho manželka byla vuci synovi tak usurpovacná, že si myslel, že se do toho nemuže vmešovat. Ostatne mnoho rodicu homosexuálních detí melo vážné manželské problémy. Abychom to co nejjasneji vysvetlili: není pochyb o tom, že mnozí mužští homosexuálové (60 – 70 %) meli bud príliš ochranující, príliš starostlivou nebo panovacnou matku, nebo takovou, která je zbožnovala a rozmazlovala. Syn byl „milácek“, „poslušný, hodný chlapec“, casto se zaostalým psychologickým vývojem a príliš dlouho byl považován za díte. Dospelý homosexuál zustal cástecne tím matciným synáckem. Když však matka, i panovacná, vidí ve svém synovi opravdového muže a chce z neho muže udelat, nestane se z neho žádný „sissy boy“. Totéž platí i pro vztahy otec – dcera. Psychologicky chybný vývoj k homosexualite má casto svou první prícinu v tom, že panovacná nebo príliš starostlivá 29 matka vlastne nevedomky ze svého syna nechtela udelat muže; že otec, který ovládal svou dceru, v ní vlastne nevidel ženu. Nejistá a osamelá matka, která brala svého syna k sobe do postele až do jeho dvanácti let, s ním skutecne nezacházela jako s „mužem“, ale spíše jako s bezmocným dítetem, které k sobe chtela pripoutat. Shrnuto: první stupne vzniku homosexuality ukazují, jak je duležité, aby rodice meli zdravé názory a zvyky ve vztahu k mužskosti a ženskosti. Ve vetšine prípadu je to ale kombinace postoju obou rodicu, která pripravuje chybný vývoj (van den Aardweg, 1984). Je možné se ptát, zda je femininita u homosexuálních mužu a maskulinita u lesbických žen podmínkou pro vývoj homosexuality. Ve skutecnosti je vetšina budoucích homosexuálních chlapcu v urcité míre zženštilá, mnohé dívky, budoucí lesbicky, ponekud „maskulinní“. Presto není tato femininita a maskulinita rozhodující. Uvidíme, že obrázek mladistvého o sobe samém ve vztahu k jeho mužskému (ženskému) bytí je tím odrazovým bodem. Dokonce v prípadech vyslovene predpubertálního zženštilého chování u chlapcu, u tzv. „sissy-syndromu“, nemelo více než dve tretiny v puberte homosexuální predstavy. A nekterí svou femininitu ztratili potom, co dospeli (Green, 1985, 1987). Tento výsledek souhlasí s poznatkem, že práve v období puberty a pred ní dochází k ustálení homosexuality, ne v raném detství. Netypické prípady Statistické údaje o rodicovských vztazích u homosexuálu v mládí jsou presvedcivé. Opakovane bylo zjišteno i v ne-západních kulturách, že homosexuální muži byli casto vázáni na matku a ješte castejší byly špatné vztahy k otci, a že lesbické ženy nemely k matce duverný vztah (ve srovnání s heterosexuály a heterosexuálními neurotiky). Nejsilnejší spojení ale není mezi homosexualitou a vazbou na rodice, nýbrž mezi homosexualitou a vztahy ke kamarádum stejného veku a skupinám („peer relations“). (Statistické tabulky a prehledy viz van den Aardweg, 1986, 1992; Nicolosi, 1991.) Škoda, že vliv tradicních psychoanalytických pojmu spolu s témer výlucným durazem na vztahy rodice-díte je ješte tak silný, že tento objektivní poznatek jen málo teoretiku bere dostatecne vážne. Mel by však být prvním „podezrelým“ duvodem pri každém vysvetlování homosexuality. Rodicovské a výchovné faktory k tomu prispívají, jsou predurcující. Hlavní prícinou homosexuality u muže však není silná vazba na matku (u nekterých) nebo odmítnutí ze strany otce, i když takové okolnosti 30 casto utvárely citový život. Být lesbickou není prímý dusledek prožitého odstupu od matky, když neprihlížíme k cetnosti tohoto faktoru v detství. Je to patrné z toho, že mnozí dospelí, kterí byli od jednoho z rodicu stejného pohlaví odmítáni, se homosexuály nestali. Mezi kriminálníky a trestanými adolescenty je mnoho tech, kterí takovýmito okolnostmi trpeli. A casto se s nimi setkáváme také v mládí u heterosexuálních neurotiku. Na druhé strane meli mnozí mužští homosexuálové ke svému otci dobrý vztah, cítili, že je má rád a váží si jich, a mnohé lesbické ženy mely dobrý vztah k matce (Howard, 1991). Nekolik príkladu první varianty: jeden mladý, ponekud zženštilý homosexuál byl vychováván hlavne svým laskavým a pozorným otcem. Vzpomínal si, že jako díte chtel jít ihned po škole domu, ve škole se necítil dobre, protože svým kamarádum se nemohl vyrovnat (rozhodující faktor!). „Doma“ pro neho neznamenalo, jak by se ocekávalo, být s matkou, ale být s otcem, jehož byl miláckem a u nehož se cítil bezpecný. Jeho otec také nebyl „slaboch“, se kterým se nemohl ztotožnit – naopak: slabá a roztresená osoba byla matka, která v jeho živote nezaujímala ústrední roli. Otec byl mužný, bojovný a on ho obdivoval. Duležité bylo zrejme to, že jeho otec s ním zacházel jako s devcetem, které nemelo sílu, aby se ve svém okolí bránilo. Otec ho ovládal prátelsky a on mel k nemu naprostou duveru. Postoj otce v nem vytvoril pohled na sebe sama jako na bezbranného a bezmocného, ne mužského a „silného“. Když dorustal, lpel tento muž nadále na otcových prátelích, erotický zájem se ale soustredil na mladší muže, kterí ho meli považovat za otce. Jeden zdánlive mužský typ muže kolem 45 let nemohl objevit ve vztahu ke svému otci v mládí nejmenší problém. Jeho otec mu byl vždy prítelem a sportovním trenérem, navíc byl dobrým mužským vzorem. Proc se ale „nepripodobnil“ maskulinite svého otce? Potíž spocívala v jeho matce. Byla nárocná a nespokojená se spolecenským úspechem svého manžela. Byla inteligentnejší než on, který byl remeslník, pocházela z vyšší sociální vrstvy a casto ho ponižovala ostrým jazykem a pohrdavým vtipem. Chlapec s ním mel vždy soucit. On se s ním již identifikoval, ale práve ne s jeho mužností, kterou se naucil považovat za ménecennou (do jisté míry se identifikoval s „ménecenností“ svého otce, nebyl pyšný na to, že on také byl mužem). Jako matcin milácek mel být pro ni zadostiucinením kvuli zklamání s otcem. Ale nevyžadovala od nej „mužnost“, napr. v remeslné práci a sportu, zatímco úspechy ve studiu a intelektuální brilantnost byly ceneny vysoko. Navzdory dobrému vztahu k otci se mladík vždy za svou mužskost stydel. S velkou pravdepodobností to bylo 31 proto, že matka nemela uznání pro snahu a výkony svého muže a neuznávala jeho autoritu. Takový postoj matky vuci manželovi a synovi se obrazne nazývá „kastrující“. Práve tak poškozuje pocity úcty k ženám všeobecne manžel, který svou ženu pred svými detmi ponižuje. V takovém prípade by mohla dcera otcuv nedostatecný respekt k druhému pohlaví vztáhnout na sebe. Negativním postojem vuci ženskému pohlaví mohou otcové ve svých dcerách podnítit vnitrní odmítnutí jejich vlastní ženskosti, tak jako matky kritikou manželovy mužskosti nepríznive ovlivnují u svých synu ocenení této vlastnosti. Existují homosexuálne orientovaní muži, kterí sice otcovu vrelost zakoušeli, postrádali však jeho otcovskou ochranu. Otec, který nebyl schopen celit životu, se opíral v težkých chvílích o svého syna; ten to prožíval jako pretežké bremeno, protože sám jako díte cítil potrebu ochrany z otcovy strany. V takových prípadech se úlohy rodicu a detí jakoby prevrátily. Stejne je tomu u žen s lesbickými náklonnostmi, které mely jako dívky pocit, že samy musely vuci matce vystupovat v roli matky. Devce nenašlo potrebné pochopení pro své problémy u matky, postrádalo materské povzbuzení pro duveru v sebe sama jako v ženu, což je v puberte tak duležité. Nedostatecný vztah k matce sám o sobe presto nemuže být rozhodující prícinou lesbických zájmu, protože mnoho žen s dokonce velmi narušenými vztahy k matce melo presto normální sexuální cítení. Nejvetší význam má proto pohled, jakým mladistvá vidí sebe samu ve vztahu ke své ženskosti. Tento pohled na sebe sama muže, krome nedostatecného pocitu bezpecí ve vztahu k matce, silné vázanosti na otce – nebo naopak opomíjení ze strany otce – zaprícinit další faktory: zranení svými vrstevníky; pocity ménecennosti ve srovnání se sestrami, pokud se týce vlastní ženskosti; telesná neobratnost; „ošklivost“, predstava v dobe puberty, že není pekná a puvabná v ocích mládencu; že je pro cleny rodiny napul chlapec: „Ty jsi zrovna jako strýc (otec)“ atd. 32 Mužský/ženský komplex ménecennosti „Americká predstava maskulinity: je málo vecí na zemi, které by se daly hure pochopit, nebo když jsem byl mladší, hure prominout,“ postežoval si homosexuální spisovatel cernoch James Baldwin (1985), že se jako homosexuál cítil jako pochybná existence. Byl zahorklý ve vztahu k tomu, co nemel, cítil se jako obet této vnucené maskulinity, jako ten, kdo stojí stranou, krátce receno ménecenný. Jeho obraz „americké maskulinity“ byl jeho frustrací pokroucený. Samozrejme existují prehnané podoby siláckého chování a kriminální tvrdosti, které mohou být nevyzrálými lidmi chápány jako „mužné“, presto však existují i zdravé varianty mužské odvahy, sportovního jednání, bojovnosti, vytrvalosti, které jsou protipóly slabosti vuci sobe samému, „starobabskosti“ nebo zženštilosti. Jako mladistvý Baldwin cítil, že mu ve styku se stejne starými kamarády chybí pozitivní ctnosti mužskosti, snad nejbolestneji ješte v puberte, na strední škole: „Byl jsem tercem po fyzické stránce. . . Bylo pro mne špatné, že jsem byl nejchytrejší a nejmenší chlapec ve tríde. A trpel jsem.“ Byl bit, nadávali mu „Mánicka“ a nemohl se bránit. Jeho otec ho nepovzbudil, byl slabá osobnost; Baldwina vychovávala matka a babicka, chránily ho a v jeho živote chybel mužský prvek. Pocit odstupu k mužnosti se u neho zhoršil, když se dozvedel, že jeho otec není jeho biologickým otcem. A mel pocit, že ostatní mladíci byli mužnejší než on. „Mánicka“: neznamená to ani tak, že se na nej dívali jako na devce, spíše, že je abnormální, ménecenný muž. Je to témer to samé co slaboch; ten, kdo nebojuje, ale utíká. Baldwin možná obvinil americký ideál mužnosti; mužští homosexuálové na celém svete mohou skutecne kritizovat kulturu mužnosti ve svém okolí, protože se všude cítí v tomto smeru ménecenní. Stejné oduvodnení mají i lesbické ženy, když neustále vyjadrují svou nespokojenost s ustálenou rolí ženy: pecovat o svuj zevnejšek, aby vypadaly pekne, zajímat se o triviální veci v domácnosti, prevzít roli matky, „muset hrát milou, okouzlující dívku“, jak se vyjádrila jedna holandská žena s lesbickými tendencemi. Specifický komplex ménecennosti homosexuálne orientovaných lidí znamená, že se cítí méne mužsky/žensky než ostatní. Budoucí homosexuální mladiství se skutecne cítili nejen „jinak“ – což se dá vyjádrit jako „ménecenne“, ale chovali se také v prumeru méne jako chlapci (devcata) ve srovnání se svými vrstevníky a meli menší zájem o to, co zajímá jejich pohlaví. Následkem výchovy a vztahu k rodicum meli tedy „pohlavne odlišné“ zvyky

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód