Nedalo by se o homosexualitě (myslím té, co je asi vrozená či nějak vyvinutá bez vlastního zavinění) spekulovat jako o dědičkém hříchu? Třeba v pojetí Luthera? Člověk se rodí se sklonem k hříchu, tedy jako hříšník, ba dokonce v Lutherově pojetí ani není schopný učinit sám ze sebe dobrý skutek, přesto se na to nemůže vymlouvat, ale je vyzván s hříchem zápolit. Pak bych to převedl třeba na tyhlety kleptomany. Narodí se jako zloděj. Je to hřích, něco ukrást? Je. A když něco ukradne kleptoman, je to hřích? Pořád to hřích je. Stejně to vidím u těch homosexuálů.

Já vím, dobře se mluví o homosexualitě tomu, koho se netýká. Možná nebudu pochopen. Nechci teď odsuzovat. Jsem nenapravitelně hříšný zase v jiných věcech. Chtěl jsem nastínit úvahu, rodím-li se jako hříšník, jsem oprávněn hřešit? A v životě člověka není přece jen ta homoseualita. Někdo by třeba rád partnera opačného pohlaví, ale žádného nenajde, zůstává celý život v nedobrovolném celibátu. Je sposta žádostivostí, se kterými celý život bojujeme a většinou marně. Přesto nemůžeme rezignovat.