Ústup z biblických pozic - do je dobrá otázka, kterou je nutné řešit přednostně před otázkou homosexuality. Totiž jak vlastně s Biblí zacházíme, když se nám ze zavrhované homosexuality stane přijatelná záležitost?

Spatřuji 3 možné přístupy k Bibli.

1. přístup

Bereme Bibli se vším všudy. Jak je to psáno, tak to aplikujeme. Homosexualita je ohavnost a basta. Ovšem tenhle přístup má přinejmenším dvě úskalí. a) naše důslednost, resp. nedůslednost. Jsme opravdu ochotni opravdu aplikovat všechna nařízení? To abych přestal jíst vepřové. Sem spadá i ona dvojí setba či střapce na dekách a oděvech. A co třeba takové „oko za oko, zub za zub“? Prostě jsme se na to vybodli, protože nám to připadá jaksi mimo. Kde je tedy hranice mezi tím, co bereme a nebereme vážně? (Dotaz pro Janču: Jak jste na tom s vepřovým vy? Taky ho odmítáte tak rozhodně jako homosexualitu?)

b) Kdybychom se skutečně vybičovali a šli cestou maximální doslovnosti, nejspíše bychom se z toho zcvokli. Neboť to vybalancovat nejde. Např. mám se na znamení smlouvy s Bohem nechat obřezat, nebo ne? V jedné části Bible se říká, že ano, v druhé že nikoliv. Doslovnost mi tu rozhodně nepomůže.

2. přístup:

Bereme Bibli (jakoby) se vším všudy, ale občas pracně dovysvětlujeme, že doslovný význam se nekryje s významem skutečným. Pak nám z toho vyjdou postoje blízké stávajícím zlehčujícím výkladům: Nový zákon o homosexualitě údajně mluví jako o elitářském výstřelku. Ve Starém zákoně byla prý odmítána jako součást pohanských praktik, v Sodomě šlo o znásilnění atd. Přiznávám, že tahle snaha vygumovat s příkazů obecnost a udělat z nich jen jakési dílčí případy, jež postrádají povšechnou závaznost, mi vadí.

3. přístup:

Nebereme Bibli se vším všudy a nestydíme se to přiznat. Některá místa jsou prostě časově podmíněná, dnes jsou překonaná a my – na základě pochopení Bible i světa kolem – se odvažujeme jít dál. Je to dobře křesťanský přístup, jelikož Kristus sám se postavil proti doslovnosti a uplatňoval nebiblická stanoviska, jež byla v rozporu s písmáckou tradicí. Jenže on své postoje utvářel poctivě na základě pochopení Bible a jejího svědectví o Božím milosrdenství ve světě. Proto to jeho paktování se s hříšníky. Ono jde více než o literu či systém, důvěra se rodí ze setkání. (Jak s lidmi, tak s Bohem.) Např. Ježíš zpochybnil ono „oko za oko, zub za zub.“ (Mt 5,38) Biblická matematika je jasná, prostě kus za kus. (Dt 19,21) Ale Kristus ne. (Mt 5,22) „Já vám říkám“ – žádné „je psáno“. Nýbrž „já tu Bibli domýšlím dál. Žiji před Bohem, snažím se pochopit svět, držím se Bible, z níž ani písmenko nepomine (Mt 5,18) ale ještě více se držím Božího milosrdenství, které je laskavější než lidské zápisky.“(Mt 19,8) A přesně v tomtéž stylu pokračovala mladá církev – čtěte Skutky (10) a čtěte Pavla (Ga 5,2-6). Apoštol Petr se (aspoň částečně) vykašlal na rituální předpisy o čistotě pokrmů. Moc se mu nechtělo, ale šel do toho. Ani jeden biblický verš neměl na svou obranu. Písmáci by ho utloukli veršíky. Jenže on se v Duchu svatém opřel o Kristovo evangelium. Udělal odvážný krok a díky němu se evangelium vydalo k pohanům, čili i k nám. A jak nám to vepřové chutná!

Totéž u apoštola Pavla s obřízkou. Zase neměl žádný verš v ruce, který by ji zpochybňoval. Měl však víru v Krista a tam už obřízku jaksi nepotřeboval. Kdyby se byl držel jen a jen Bible (tehdy Starého zákona), prostě by ji vypustit nemohl. (Gn 17,14) Jenže on bral vážně evangelium o Boží přízni a posilněn Božím svatým Duchem dávný BOŽÍ !!!! požadavek na obřízku odmítl.

A ještě připomínám, jak u obou apoštolů onen rozchod se zaběhaným pojetím byl obtížný – Petr si pořád u stolu raději poseděl s těmi čistými (Ga 2,11-14) a jsem přesvědčen, že ani toho vepřového moc nepojedl. A Pavel nechal obřezat Timotea, ačkoliv si o obřízce a její nezbytnosti myslel své. (Sk 16,3)

Summa summarum: Náš problém je, že nejasně lavírujeme mezi přístupem 2. a 3. Cítíme se být tlačeni (Božím popudem, asi jako Petr ve Sk 10,13) k opuštění dávných přístupů, ale zdráháme se to přiznat naplno. (Opět jako Petr, viz Ga 2,11nn) Vím, že přístup 3 vyvolává oprávněné námitky: Kde tato povolnost skončí? Nepodřezáváme pod sebou nosnou reformační větev „sola scriptura“ neboli „pouze Písmo“? A čím tedy budeme měřit, když ne Biblí?

Více než otázka na homosexualitu je to tedy otázka na náš přístup k Bibli. Proč ji čteme? Proč je pro nás směrodatná? Jak ji vykládáme? Jak ji bereme či nebereme vážně?

Běda nám, kazatelé a kazatelky, neboť právě tady dáváme chatrné odpovědi!