A v prezidentské kampani vidíme, že když se už tedy zrovna objeví portfolio, které by kazatel, misionář a církevní mluvčí mohl obhospodařovat jedinečným, nezastupitelným způsobem (totiž prostředkování, laskavost a naslouchání druhému, i odlišnému, zasypávání příkopů ve společnosti, volání druhých k mírnosti a smíření), úplně tuto příležitost propase. Doslova prochrápe. Kdo už jiný než církev by měl nechat zaznít hlas, že prezidentskou volbu nemáme existenčně přeceňovat, protože se týká věcí provizorních, pozemských a dočasných? Kdo jiný než církev by MOHL s určitou věrohodností říkat, že i náš odlišně volící člen církve, příbuzný, soused, kolega je součástí našeho společného „my“, že i on má právo být slyšen a akceptován, i respektován ve své odlišné volbě, že i tato odlišnost je součástí hry zvané „demokracie“? Že tu budeme muset žít vedle sebe a pospolu, ať už volby dopadnou jak chtějí? Jenže církev nic takového nedělá nebo neumí. Při celonárodních orgiích agresivity a vytěsňování druhého mlčí, spí, chrápe, buď z lenosti nebo ze zbabělosti, možná s tím i nějak souzní. Pravděpodobně není církevní komunita o nic více emancipovaná od zhrublé primitivity než všechny bubliny okolo. V nějaké Rokytnici nad Rokytnou farář rádobyvtipně vyhrožuje farníkům, že jestli budou volit Babiše, ublíží jim, profesor Halík nám už úplně zdegeneroval do infantilního trollíka. Takže se církevní mluvčí nejenom znepokojivě často ukazují, v souladu se závěrem předloženého textu, jako obchodníčci a šamani, ale zároveň jako špatní obchodníčci, kteří darovanou hřivnu zakopou, nepracují s ní, nerozmnožují její cenu. Možná dokonce zapomněli na to, že ji kdysi dostali.