Celek Božího stvoření je dobrý?

Toto je dost vysoká metafyzika, abychom si tu vystačili s podobnými naivitami. Ve Francii žijící Řek Kostas Axelos napsal ve své knize o „planetárním myšlení“, že „optimismus a pesimismus představují dvojčata, a to dvojčata mrtvě narozená“. Nejsme v pozici, abychom mohli říci, že celek bytí je dobrý nebo zlý: nedlíme nad Stvořením, nemáme kapacitu být tu soudci. Zůstáváme do Stvoření příliš zapletení. Říkat do světa plném utrpení válek, trýzně dětí, neskutečného zla přírody, kde se zabíjí, trpí a mučí, říkat to do společnosti plné agrese, ve které jenom strach z trestu brání našim dobrotivým spolulidem uškrtit příbuzného a zapálit sousedovi stavení, že je to Stvoření celkově dobré, to bych si fakt netroufl. To mi přijde necitelné, zaslepené, až asi rouhačské. Jako když si král utře ubrouskem mastnou hubu, krkne a řekne, že se v jeho říši dobře žije. To jemu se dobře žije!, ale k podobným prohlášením ho stěží zmocnil vředovitý žebrák za zdí paláce, on to asi vidí jinak.

Víc mě tu zajímá, proč církevní organizace, která tu je proklamativně od toho, aby chválila Boha, je plná zavilého a infantilního zla, a ne na úrovni nějaké náhodné subnáplavy, ale na úrovni profesionálního aparátu, kléru. Buďto je zla ve Stvoření tolik, že ani církev proti němu není imunní (a ještě zlo zmnožuje), nebo optimistický idealismus vede k etické neodpovědnosti (když jsou pánbůh a jeho stvoření dobré, na nějakých sviňárničkách nesejde, pánbůh to vyzmizíkuje – jak? toť jeho starost). Anebo je i církev bohaprázdná, v jádru nevěřící, a jenom se rozhodla exploatovat nepřítomnost nebo nezřetelnost Boží.