Velice bych se předběžně vymezil proti nihilistické snaze ukazovat svět jako tmu, ve které jsou všechny kočky černé a ve které jsou všechny zjevy stejně pokažené. Pokud bychom uvěřili, že poškození jsou všichni a poškození jsou všichni stejně nebo srovnatelně hluboce, všechny jevy pak už v té superčerné tmě splynou, hodinky budou jako holínky a Hitler i Miroslav Kalousek vyjdou vlastně nastejno.

„…není snad každá náboženský víra z pohledu civilní psychologie patologií?“ Není. Jenom snad z hlediska výrazně staronaturalistické psychologie. Nebo z hlediska komoušské psychologie. Pro „civilní psychologii“, ať už je tím myšleno cokoliv, znamená náboženská víra legitimní fenomén a dokonce i neodarwinistické směry ukazují evoluční oprávnění náboženského cítění: má smysl pro sebepojetí, sebeorientaci i pro vytváření prosociálních altruistických postojů.

V obecné rovině je obrovskou chybou současných církví, jak podceňují nebo zlehčují velmi rozšířené a logické snažení lidí spíše problémy svého života eliminovat než je zmnožovat. Ať už je tato snaha provedena v konkrétních životech jakkoli rozpačitě a třeba i nepřesvědčivě, ono zadání – problémy svého života se snažit umenšovat spíše než zmnožovat – je přítomné skoro u každého, kromě snad velmi submisivních typů. Jakým právem se reálná církev považuje za něco, co může pomoci lidem a společnosti problémy umenšovat nebo řešit? Vždyť sama bobtná problémy, přinejmenším stejně jako jiná prostředí – přinejmenším! Kdo by k ní chtěl svobodně přistoupit, především bere na svá bedra další patologie – její patologie, patologie té církve.