Augustin je už 1600 let mrtvý, zůstaly po něm knihy, nepochybně zajímavé a studia hodné – kdo chce nebo dokonce musí (specializovaní humanitní vědci, profesionální církevní aparát, sem tam někdo jednoduše zaujatý jeho myšlením), nechť je čte, ostatní se s ním a s jeho kontroverzním odkazem vyrovnávat nemusí, ani o něj zakopávat nemusí. Protože jsme v čase postmoderny, který v nejednom ohledu připomíná pozdní antiku, každý dnes může navazovat na jakou tradici a na jaký odkaz chce; ne že by jich bylo nekonečné množství, ale určitě tu je hojnost možností a inspirací.

Samozřejmě že ve všech společenstvích a dokonce už setkáních je namixovaná hříšnost (ta je i v jednotlivci), ale to nás nezbavuje vidět, jak se systémy, společenství, rodiny, setkání realizují s rozdílným zdarem; jistěže všechny nejsou stejné, jistěže nemá smysl hrát si tu na „tmu, ve které jsou všechny kočky černé“ (Hegelův příměr z Fenomenologie ducha). Realita církví působí aspoň na některé z nás odstrašujícím způsobem a motivuje nás zacházet se zlem a se zvládáním zla odpovědněji. Jistěže vás vaše pozice v církvi, loajalita a mzda motivuje k tomu, abyste kritiku a adoraci církve odměřoval do zřetelné převahy druhého.