Bez ohledu na povahu našeho společenství (u nás jsou jenom členové, žádné předsednictvo, žádné vedení, žádný klérus) je větším problémem církví ne snad malá náročnost na členy (kdyby tu vznikla větší „náročnost“, zřejmě by to atrofovalo do sudičství, fízlování a stalkingu jako v CB), ale na klérus. V kamenných církvích je k mezi faráři a kazateli (+ farářkami a kazatelkami) k potkání tolik osobnostně poškozených, nedospělých a nejednou zcela zkažených a zlých, že hlavně řešením těchto potíží by se měla církev zaobírat. Akorát sám nevím jak, kdybych to věděl, asi bych v nějaké církvi teď sám prodléval. Zřejmě se jedná o systémové zlo. Pro každý náznak řešení, i kdyby jen teoretického nebo jen vizuálního, by musela být položena kantovská otázka „čím je církev, jaké jsou podmínky církve, když tyto podmínky/toto nastavení církve láká a etabluje do vyšších pozic tolik hluboce pokažených, vnitřně zmrzačených a jiné mrzačících mužů a žen“?