Z novozákonních veršů o těle Kristově nevyplývá žádný imperativ osamoceného Kristova následovníka vstupovat do církve a nechat si od církve líbit všechno možné. Když vezmu namátkou dva asi nejštěpnější teologické koncepty církve jako těla Kristova z Nového zákona – tak výroky z Ef o těle Kristově, kterým je církev (3,6; 5,30) odkazují na univerzální celosvětové Kristovo stádo, na jinou než organizační a spolkovou entitu: ti, kteří takto jsou Kristem integrováni, stávají se jeho tělem, tak ti přece takto jsou Kristem znáni a s ním jedinečným způsobem spojeni bez ohledu na to, k jakému církevnímu sboru patří, jak k němu patří, jestli k němu vůbec patří. O tom rozhoduje v perspektivě Ef Kristus, kdo je jeho tělem. Například Jan Hus byl konkrétním pozemským církevním společenstvím vyobcován a zlikvidován, zůstává ale hluboce nejisté, jestli tím byl vyříznut z Kristova těla; a ještě více zůstává nejisté, jestli jeho soudci a likvidátoři patřili ke Kristovu tělu. Není na základě těchto veršů a tohoto bohosloveckého konceptu validní operovat tím, že někdo, kdo zaujímá rezervovaný vztah k pozemským církevním organizacím, bude Kristem nějak vymiškovaný. Může to být stejně dobrý nebo lepší kristovec než kdejaký církevník: pokud žije z Krista a pro Krista. – Ve 1K 12,12nn. se přirovnává fungování duchovně obdarovaného církevního společenství k tělu, s aluzí na tělo Kristovo (12,27) a tepe se tu nedostatek altruismu, ohledu na druhého a na celek, kterýžto egoismus definuje od svého poslání odcizený (pseudo)církevní sbor. Pavel to píše a napomíná v tomto duchu Korinťany, ale nejsou přece všichni křesťané-kristovci v Korinthu, toto představuje Pavlovo slovo do vnitrosborové kázně, nesoudí externí činitele, ty kristovce, kteří nejsou z jednoduchých důvodů členy korintského sboru (jsou v jiných městech, jiných sborech) nebo třeba nejsou v žádném sboru.