Hned zkraje (rubrika „O projektu“) o sobě píše NeKostel takto: „Nekostel chce být jako restaurace. Kam se těšíte, kde si to užijete a odkud odcházíte občerstvení a s úsměvem na tváři. Restauratio totiž latinsky znamená občerstvení. Podáváme pestrou a kulturně relevantní kuchyni pro všechny, kterým jsou stěny kostela cizí. Pro všechny duchovní hledače a bezdomovce.“

Ze závěrečných formulací je myslím dostatečně zřetelné, v jak velké vzdálenosti od církve a církevnosti se celý NeKostel odehrává. Já na NeKostelu byl dvakrát, nešlo mimochodem o nic moc povedeného. Určitě tam nějací evangelíci byli, snad aby zkoukli svého oblíbeného faráře/farářku, aby je podpořili – ale to nic nevypovídá o modelovém posluchači. I církevník je tu zván k tomu, aby oděv církevníka svlékl (viz apoštola Pavla termín „kenosis“, vyprázdnění) a zažil evangelium jinak.

Pokud jde o samotnou církev a dokonce „úctu ke slábnoucí církvi“, ta se myslím na neKostele nijak nepěstuje a pěstovat nepotřebuje, třeba už jen proto, že největší nepřítelkyní církve je církev sama, jak to ostatně zde na Evangnetu není třeba zdůrazňovat. Znáte to o těch dětech Abrahamových, jak Bůh může Abrahamovi udělat nové děti tady z těchto kamenů, žeano? (Mt 3,9)