S národy i s nacionální hrdostí se v Evropě zejména během 20. století udělaly tak drastické a nákladné zkušenosti, že snad každý aspoň trochu intelektuál je konfrontován s démonií vlastenectví a nacionalismu (každé vlastenectví je jen oslabený nacionalismus). Tato historická podmíněnost nás pak ještě více povzbuzuje k povšimnutí si těch prvků evangelia, kde se relativizují nebo přímo zamítají závazky vůči "vlasti" (svému lidu, komunitě, rodové tradici). Evangelium klade na stůl nárok Boží na nás, Boží království mezi námi a v nás - a toto Boží království nás emancipuje od jakékoli zajatosti "vlastním", tj. i vlastí, všemi pozemskými pouty vylučující blíženectví se všemi bratry a sestrami, kteří jsou stejně jako my dětmi Božími. Že je příležitostně v NZ tato myšlenka vyslovena příměrem „Boží národ (ethnos)“ na tom stěží může co měnit, tento Boží národ je přece společenství zcela jiného řádu a patření k němu se děje rozhodnutím víry, netřeba jakýchkoli pozemských zdlouhavých procesů, jaké charakterizují připojení k nějakému pozemskému národu (odstěhovat se někam, naučit se jeho jazyk, osvojit si jeho zvyky aj.).

NeKostel je samozřejmě ve významném smyslu také NeCírkev: pokouší se komunikovat evangelium s necírkevním publikem, jeho modelovým posluchačem je nevěřící nebo necírkevní kolemjdoucí anebo zvědavý zájemce, kterému NeKostel umožní nahlédnout evangelium „jinak“, například také bez církevních deformací a slizkostí.