Milí Tomáši i ostatní,

jsem nominalista, Cvrčkův "mýtus" mě neuráží, záleží na tomu, co si pod tím představíme. Budiž, je-li to pro někoho pochopitelnější, klidně mýtus. V mnoha případech jde o to, jak věci vyjádříme. Je mi jasné co máte na mysli, mluvíte li o liberální theologii. Jen připomínám, že tuto úroveň drželi i theologové, kteří se již jen při zaslechnutí slova liberální otřepávali hrůzou. Ale jsme v tom zajedno. Ti, kdo hovoří o nějaké vyčpělosti liberální theologie zjevně už jen přežvykují stará hesla, hovořící o čemsi docela jiném. Ani pro mě osobně není intelektuálně poctivá theologie ničím vyčpělým, naopk myšlenkovou poctivost chápu jako morální úkol věřícícho člověka. Víru nesmíme zaměňovat se sebeklamy, a proto jsem vděčný Tomášovi za jeho připomínku opatrného nakládání s tajemstvím.

Na rozdíl od něj však nemyslím,l že by tu někdo volal po tvrdé ruce. I to už je takové klišé, hovoříme-li o systémových nástrojích. Ale SR tu není jen od tvrdé/měkké ruky. A vlastně nejde jen o SR. Vyšším činitelem je Synod. Ty vytvářejí především podmínky které mohou v určitých věcech bránit, nebo je podporovat.

Rovněž je chyba stavět proti sobě osobní povolání k misi a Dospivovu misijní strategii, jak to začal bratr Cvrček. O nic podobného tu přece nejde. Misie však rozhodně není jen soukromou záležitostí jednotlivců. Je také, ale současně se odehrává v odmínkách církve a v konečném důsledku "pro církev" (berte s rezervou). Ta může vytvořit podmínky, které misi znemožní. Ale současně by měla a musí započítat šíření evangelia (službu martyria) do všech strategií své činnosti a koncepce své správy. Už od tolerančních dob, kdy se evangelíci rekrutovali výhradně z evangelických rodů, však ČCE s ničím podobným nepočítá, má spíš exkluzivní sklony, příchozí vítá nezřídka s nedůvěrou. Jedinou strategií ČCE je již tradičně budování starých místních sborů ze starých dobrých evangelíků. Podpora misijní expanze není ani řády dostatečně zpracována. Je a zůstává věcí jednotlivce který o své víře svědčí, bez jaké koliv materiální, psychické i duchovní podpory své církve. A to se samozřejmě projevuje i ve stavu, jak je tato služba vykonávána. Soudím, že ČCE musí ít skutečně strategii (ne direktivu, jak si to falešně přečetli bratři Molnár a Cvrček).

Sloužil jsem na dvou sborech, které byly skutečně chudé. To znamená, že tu bylo živé jádro, které by se rozdalo a spousty těch, kteří se vezli, kterým jsme i připomínáli salární povinnosti. Byli bychom rádi, kdyby nám ti bohatší pomohli. Nikdy nikdo neřekl, že bychom si měli dát klídek a čekat, až to za nás zatáhnou jiní (to jsem zaznamenal jen u jednoho sboru, který patří spíš k těm bohatým). Vždy jsme chtěli jen pomoct překlenout určitou krizi, abychom se postavili za se na vlastní nohy. Vždy jsme ale byli odbývání v onom Molnárově duchu.