Milý bratře, děkuji Vám za odpověď, v zeneninové anonymitě ač nerada, přece zůstanu. Pokud je to pro Vás důvod se tím nezabývat, tak je to Váš názor. Osobně bych měla odvahu to sdělit tváří v tvář konkrétním lidem, ale myslím že takto na internetu to není tváří v tvář a pak také ne každý z kazatelů dokáže tahle témata osobně unést. A ještě k tomu na internetu, kde to není osobní. (Osobně jsem zažila, jak to vypadá, když to nějaký kazatel neunese – ale to nebyl z ČCE, možná jsou zde faráří odolnější). Můj názor na diskusi nevyvěšuji proto, abych někoho shodila či později odepsala. Myslím si, že ten základní článek pana Molnára je zde proto, aby se mohlo zjistit, jak tu krizi kdo vnímá a co ho k tomu napadá – a ne si vyřizovat účty s některými faráři. Proto jsem i napsala, že mne zajímá, jak vidí faráři věřící, co by si od nich představovali atd.

Ráda bych, aby se ta informace mohla mihnout před očima některým, pokud ji hledají, ale nemusela třeba zbytečně ranit - a úplně zbytečné by bylo ranit ty , kteří to stejně nechápou nebo nechtějí chápat. Nemyslím si, že jsou naši bratři a sestry kazatelé/ky slaboši, ale naše životy nám všem přinášejí těžké věci a nemusíme si to vše ještě více ztrpčovat. Nejsem pro sekání se hlava nehlava – ve jménu upřesnění věcí na pravou míru se na to vyplýtvá mnoho sil, které by se daly využít úspěšněji někde jinde. Spíš se můžeme povzbuzovat, i když máme každý úplně jiné názory a postoje. Ta diskuse na internetu není lehké téma, ale je potřebná.

Pokud píšete, že se přehlédne má vlastní zkušenost jakožto předsudek o farářích, je to Váš názor, na který máte právo. Já jsem to také nemínila obecně, ale na určitou skupinu – a to dokonce napříč círvemi. Možná to souvisí s tou skupinou, která si tvoří vlastní svět, jak jste popsal - nevím. Co znamená zdůrazňění, že církev je stále a bude v krizi – to znamená, že otázky hledali naši dědové a budou hledat naši vnuci, s tím s Vámi souhlasím. Jen tak zlehka to přejít a přeplácnout Boží milostí mi úplně nejde. Ale asi si ty otázky nekladli veškerý svůj čas, který měli pro církev. Někdy se taky stíhli pomodlit, požehnat někomu, popovídat si s ním, sdílet jeho starosti i radosti, někdy se dokonce i postili, přečetli společně kousek Bible a mohli si o tom popovídat nejen, když je Biblická a vyslechnout si názory i těch druhých, obyčejných i vzdělaných. Také byli více spjati s přírodou než my dnes – když jim potlouklo obilí, tak byli bez chleba. To my už tak často bez chleba nejsme. Varovný tón článku pana Molnára bych nerada relativizovala ani jej nechci otupit. Myslím, že je to důležitý prostředek k potřebné výměně názorů. Já jsem také zažila některé faráře, kteří brali zajet za námi pouze jako pastorační návštěvu – položku v diáři. Možná i nepříjemnou. Takové návštěvy opravdu ani nemusely být. Pokud ale jiný farář měl ochotu strávit s námi nějaký čas a nešlo mu hlavně o to, vypsat si:“Byl jsem na pastorační návštěvě“, tak i když občas šlapal jak slon v procelánu, byl to třeba odborník úplně v jiném oboru atd., tak se nějak našla společná řeč. Nebo se společně modlilo a zpívalo. A bylo to dobré. Myslím si, že věřící nemá povinnost být připraven hovořit se svým kazatelem o všem. Přece, když se buduje nějaké přátelství faráře k rodině, tak se „nevyslíkneme všichni do trenýrek“. A také tuto povinnost nemá kazatel ke svým věřícím. Ale měli by mít obě strany určitou ochotu se pustit k sobě (nikoliv do sebe) na míru, na kterou jsou ochotni vzájemně si své životy otevřít. A pokud je to k dobrému, tak se nebát tuto míru prohlubovat. Myslím, že je i chybou, že někdy se některý kazatel postaví do role – já jsem tady od toho, abyste se mi svěřili – a myslí to třeba i dobře – ale o sobě nic, ale vůbec nic neřekne. Třeba je zraněný odjinud nebo mu to doporučil někdo …kdoví. Nebo je ke všem bezdůdovodně velmi otevřený, a pak se mu sejde na všechno, na co ani nehledal žádné odpovědi tolik protichůdných třeba dobře nebo zle míněných rad. Když budu mít kamarádku v zahrádkářském klubu, tak se na její zahrádku nakvartýruju, až to bude vhodné, ten vztah rozvíjím postupně s ohledem na ní, a když si myslím, že to je OK, tak si obě na nějakém kafi začneme sdělovat podobně hluboké infomace o sobě navzájem. Myslím si, že někteří faráři tenhle fakt o postupném rozvíjení přátelství prostě ignorují nebo nedokáží být přítelem? Nebo na to není čas. Nebo to neví. Také se objevuje občas, že stihnou (nebo chtějí) ten vztah rozvíjet jen s některými. Pokud to nestihnou, měly by se hledat časové rezervy, lepší finanční ohodnocení, aby bylo farářů víc…Pokud jim jde o vybrané věřící, tak někteří věřící, kteří se nijak neprovinili, jsou jakoby částečně bez faráře. Možná nemám potřebu, aby nejprve byly zodpovězeny mé otázky, možná se nechci každému hned otevírat, ale obvykle mám zájem o běžný přátelský kontakt, který takové otázky umožní časem nastolit a i si je vzájemně objasnit – a nejen si vyslechnout pasivně hotové a v chvatu řečené odpovědi. Pokud by naši někteří faráři měli na své věřící více času (nebo více ochoty), budou vlídně přijati u hodně lidí. Určitě ne ale u všech. Ale i to je život. Některým kazatelům rozvíjet vztah s běžnými věřícími jde velmi dobře nebo se aspoň o to upřímně snaží. Za ty Bohu díky. Moc si jich vážím.

Mládež dnes seno hrabe, podle toho kde a s kým. Souhlasím ale s Vámi, že velké množství mladých tráví čas u internetu, proto by mohlo být za každý seniorát zřízeno něco jako internetový farář – kdyby uměl psát všemi deseti, tak by to bylo rychle, úsporné, a ulehčilo by to práci ostatních farářů :-) možná by to mohla být součást práce faráře pro mládež, mohl by i za těmi mládežníky občas zajet a tak. (–psaní všemi deseti by mohlo být také požadováné při vysoké škole v Praze při studiu na faráře – když se teď tak často používá počítač) Možná jsou to ale nevhodné nápady.

Navíc si myslím, že mládež je ve všech církvích až moc hýčkána a nejde jí to k dobru. V některých případech z ní rostou tzv. singls – lidé už dávno po 20 letech , kteří se nežení a nevdávají ( to je ale i v okoním světě). Tady se znovu vracím k příkladu. Platí stále zkušenost Toma Sayera. Když do ruky jako farář ten štětec vezmu a udělám z natírání plotu akci, na kterou tu svou mládež pozvu, nepotřebují mladí ani tolik vysedávat u internetu. A pokud tou prací potěšíme i další věkové skupiny sboru a mládež se k tomu ráda nechá nadchnout, má- li nadšený vzor před sebou, tak udělají kus práce, ze které mají srandu i radost, a nesedí jen při akademickém humoru na zadnici u počítače nebo na diskusních kroužcích. (Osobně jsem před nástupem na mateřskou tyto věci vyzkoušela a funguje to. Pokud se ale pak kazatel namíchne, že se mládež odvádí od vznešených témat a že se nedejbože propojuje více se sborem a dokonce i se starými lidmi, tak musí řadový věřící vyklidit pole, aby ti mladí s bratrem kazatelem v čele mohli více rokovat o vážnějších tématech. Tím nemám nic proti intelektuálům, ale jsou i jiné vrstvy mezi lidmi. ) A taky mládež není od toho, aby si furt hrála, připadá mi to na jejich věk, že je trochu dost podceňujeme a tato naše nízká laťka pohledu pak připravuje různé zábavné pořady, programy, sjezdy…A myslíme to dobře a je to třeba ani moc nerozvíjí. - Tohle také není problém jen ČCE. Táhne se to všude asi od roku 1995, do té doby se totiž mládež dost často dostala do běžných situací v běžném sboru, proto také mohla spoustu věcí rozpohybovat - a zhruba od roku 1995 je velké hnutí udělat pro ty mladé něco extraspeciál, prostě jim to nějak vylepšit, ulehčit, a namísto, aby oni hledali v církvi své místo, tak my vytváříme pro ně nějaký zvláštní prostor, ve kterém pak uvíznou… a v lepším případě se pak z toho dlouho hrabou zpět do sborů.

Ještě ke komunikačním bariérám - vznikají tam, kde se nedělá smysluplná práce. To je známé i z pracovišť, škol, nevěřícího prostředí. Já jsem profesí učitel a pokud budu svou práci dělat od – do a nikdo po mně víc nemůže chtít, tak to bude zaměstnání. To budu mít asi často komunikační bariéry i ostatní se mnou. Když to dělám jako povolání, tak pracuji trochu jiným způsobem. To platí všude – i třeba u výběru flašek – viz film Vratné lahve (kterého nejsem úplně příznivce, ale který tuto věc popisuje perfektně.) Jak jsem tady pročítala různé články do této celkové diskuse, tak získávám pocit, že to bude platit i u profese farář. Jsme prostě holt církev. Faráři i laici takoví či makoví. Ale můžeme se měnit k obrazu Pána Ježíše. Naštěstí všichni.