Vážení přátelé, bratři a sestry, vynasnažím se odpovědět na základní námitky a také předložit cosi víc, než onen „velký“ krok, ke kterému ovšem, chtě nechtě, asi opět dojdeme.

Velkou námitkou, která se objevila, jest, že krize není tím nejpodstatnějším, že daleko podstatnější je Boží milost, která se nad námi klene a že bez ní stejně nic nenaděláme. Bude-li Pán Bůh chtít, bude tady ČCE nadále i přes její nedostatky a krize, které prožívá. Církev vždycky byla v krizi – i ta naše ČCE byla vlastně vždycky v krizi. Krize dokonce nějak patří k pravému bytí církve. Já to samozřejmě interpretuji bez všech „velkých“ důkazů z Písma a „závazných“ autorit. Tahle argumentace zaznívá v této diskuzi, stejnou či podobnou argumentaci bylo lze slyšet i v kázání nikoli nepatrného kazatele a činovníka naší církve na dosti důležitém sejití.

Co na to říci? Je to tak zbožné a spolehnuvší se, že se k tomu chce říci ámen i ámen. Mám ovšem přece jen několik námitek, které jsou, myslím, zásadní: Boží milost přichází tam, kde je volání z hlubokosti, kde je pokání, kde je obrácení. Nepochybně naše obrácení není tím, co by nás přiblížilo Pánu Bohu, postavilo na cestu vpřed. Je to vždycky jen Pán Bůh sám. Ale že by to šlo nějak bez tohoto procesu, o tom silně pochybuji. Pokud tedy nedocházíme k bodu, že je něco špatně a shnile a nenávratně ztraceno, nedomnívám se, že můžeme jen tak beze všeho operovat s Boží milostí jako s nějakou konstantou.

V tom kázání zaznělo, že už za první republiky se mluvilo o krizi českobratrského evangelictví. A byla ta krize tenkrát vyznána a vyřešena? Našla se z ní cesta vpřed? Bylo to českobratrské evangelictví, které jsme zdědili z První republiky tím, na co bychom se mohli zpětně dívat s pýchou? Nebo je tomu tak, že současná krize hluboce souvisí už s tou krizí tehdejší, nevyřešenou, zažranou, zahnívající a odpadávající? Není zcela náhodou tato krize, ve které už leckde odpisujeme pokročilým stádiem malomocenství, rozpadu? Vedle příkladu Férových z Lysé – Litole (viz příspěvek výše), mohu uvést také jiný příklad, a protože je negativní, ponechám jména i místo stranou. Jen kousek dolů po Labi se stal a dodnes v tom místě stojí veliký evangelický chrám, když jsem ho viděl naposled, pěkné břízky z okapů rostly. Také tam přišel bolševik a bral a kradl. O právní kvalifikaci činů komunistů v padesátých letech nemám pochybnosti. Jenže se tam žádný Fér, který by řekl: Málo na tom záleží, Pán Bůh dává i bere., nenašel. Byli tam jen rozkulačení sedláci, přesně ti, co platívali velké saláry a chudákům na jejich nuzné říkali: To si nechte. Do kostela nechodili, ale bývali ve staršovstvu – pro své mnohé statky. A byl tam pan farář, který slyšel ty jejich nářky. Bohoslužby ještě bývaly, ale kratičké, pak se šlo na faru a poslouchal se Západní rozhlas. Vůbec nic proti němu, poskytoval nám cenné informace a živil třeba mnohou naději. Jenže to bylo všechno, co se tam dělo. Sedláci – už také bezzemci – žili ve své křivdě. A ta křivda byla tak velká, že to byla křivda i od Pána Boha. Ten sbor není. Jestlipak toto není konec krize českobratrského evangelictví, jak byla ohlašována za první republiky. A jestlipak naše neochota dávat, dělit se, poslouchat Boží slovo, překročit hranice sebe sama, není pokračováním oné krize. Zdalipak lehké navázání na tragické postavy farářů z padesátých let, kteří byli v úřadě velké církve, ale málo ve službě, takže změněné poměry neunesli a nemohli nést ani sbory, zdalipak toto není pokračování oné krize? Napadne-li mne někdo, že jsem hromádkovec, když toto říkám, pak prosím. Nejde o to, zda jsem hromádkovec, či nejsem, jde o to, zda je to pravda, či nikoli.

Evangelium je slovo milosti. V tom se nepochybně shodneme. Ale Boží slovo, je také meč na obě strany ostrý. Shodneme se i v tom. Divně se nám ztratilo v onom milosťování slovo soudu. A to bychom měli vědět snad jako protestanti, evangelíci, že Boží milost je také Boží soud. Ohánět se Boží milostí jak cukrovou vatou? K čemu to je? Co je to jiného, než říkat: Pokoj, pokoj!, tam, kde žádného pokoje není.

Ale naučili jsme se mluvit takto o Boží milosti. Voláte-li leckdo po správné christologii, pak vězte, že ta bude tam, kde Kristus bude vnímán nikoli jako vždycky milý a usměvavý a vždycky hladící, tak s trochu přiteplalým hlasem, ale také jako ten, kdo má v ruce lopatu a sekeru a bič. A znovu opakuji: Tam, kde se smilovává, je vlastně jeho soud nejhorší. Jsem toho názoru, že pohled Jana Křtitele na přicházejícího hněvného Mesiáše nebyl špatný, pomýlený. Jan jen neodhadl, jak jsou věci daleko. Ježíš nepřišel jako moderní pedagog s metodou pozitivní motivace. Ježíš přišel do situace lidského hříchu, tedy do situace viny. A vina je smrtí. Proto každý jeho čin, uzdravení, dotyk, záchrana a také slovo je zmrtvýchvstáním. Kdyby naše bytí nebyla situace umírání, pak by šlo ještě čistit, mlátit, sekat. Ale zde je možné právě již jen křísit z mrtvých.

Bůh i v shromáždění svatých strašlivý jest náramně, a hrozný nade všecky vůkol něho. Strašný je Bůh v kruhu svatých, nesmírný, budící bázeň ve všech kolem sebe. (Ž 89,8)

O bázni Boží jsme zapomněli mluvit. Ne, nemíním tu náboženskou bázeň Boží, která se klaní a celebruje a koncelebruje. Míním tím tu bázeň, která pochází z doteku Božího. Ale ve chvíli, kdy jsme z Krista udělali, kámoše na pívu? To se s ním pak už objímáme vlastně napořád. Asi to ale nebude Kristus, co s námi na tom pívu sedí. Anebo jistě ne takto. Nedivme se pak, že tuhle prázdnotu náboženská tvořivost chce naplnit jinými obrazy Krista – jistě nesprávnými – ať už se jedná o juchací letniční, kteří nepochopili a volají hosana – hošijáná – kéž se smiluješ, jako fotbalové „hurrrrá“, nebo ony toužící po bohatší liturgii, kteří chtějí chvění před Bohem a v Boží přítomnosti nahradit chvěním před estetickým krásnem a nálezky lidskými. Tak daleko došlo naše zdůrazňování oné „milosti“, že ztěžka vysvětlujete evangelíkovi, hloubavému člověku, vysokoškolsky vzdělanému, že Pán Bůh je opravdu jiný. On totiž míní, a je mu z toho tak trochu nudno, že Pánu Bohu nezbývá nic jiného, než odpouštět, protože už je prostě takový a musí takový být. Připočtěme k tomu ještě odtrženost od existenční nouze a potažmo hlubokosti existenciální nouze a máme před sebou náboženského hledače, kterého neuspokojuje a nemůže uspokojit naše „laciná“ milost s kafetem po bohoslužbách.

Bázeň Boží, to si tedy myslím, že nám chybí a že nám už tradičně chybí. Lidé, kterých si velmi vážím, se o ní ostýchají mluvit, nechtějí o ní mluvit. Ale tím břit milosti, odvrácenou stranu milosti, soud neodvrátíme. Jen tížeji budeme hřešit na milost. Mít bázeň Boží znamená, že právě on bude středem nejen bohoslužeb, ale také našich životů. Ale abych dovysvětlil těm, kteří se domnívají, že bych rád z kazatelny nějak barokně hromoval a strašil peklem. Vskutku to s tím nemá co dělat. Je to jiný strach a jiná bázeň, protože její rub, nebo líc, chcete-li, je milování Pána Boha.

Cítím se trochu zaskočen tím, že minimálně dva z vás mluvili o soudech nad lidmi, nepochybně v návaznosti na přikázání Boží, ze všech vám jako nejhorší zůstal rozvod faráře a že jste, ačkoli jinak také máváte věječkou milosti, sud vzali sami velmi razantně do ruky. Špatně se mi o tom mluví, protože jsem sám rozvedený a dál dělám, byť s přestávkou v pasťáku, faráře. Nepochybuji o tom, že nevěra je hřích, že je to strašné a rozvod je strašný a že dopad na společenství je ničivý. Jenže on každý hřích je ničivý a někdy se projeví jeho ničivost okamžitě – to v případě nevěry a rozvodu faráře, jindy je jeho působení plíživější. Tím nejplíživějším jest, když se nedodržuje první deska zákona shrnutá nejen Kristem do „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší duše své, ze vší síly své“, ale o to drtivější.

Zkusme to odtud, od milování Pána Boha.

Jenže my nevíme, co to je. A tak i z úst renomovaného teologa, a opět člověka, kterého mám rád a vážím si ho, zazní, že milovat Pána Boha znamená poslouchat jeho zákony. Jenže ony jsou to dvě různé věci, byť spolu velmi úzce souvisí. A ačkoli právě tyhle dvě věci po tobě Pán Bůh chce, jistě nechce, abys je zaměnil, či jednu vypustil. Milovat znamená dát se cele a také vášnivě se dát a také rozumě se dát a také od hlavy až k patě a zas nazpátek. A pak k tomu patří také ta druhá deska a ta je opět shrnuta do slov „Milovati budeš bližního svého, jako sebe samého“. A tak přátelé, my v církvi a vůbec ve svých životech neprovádíme soudy, ale milujeme a lásky se dovoláváme, také u toho, kdo se prohřešil. Ale soud, ten nechme na Pánu Bohu.

Tam ovšem, kde milování nebude, tam bude vždycky jen lidská chytrost a lidská bezradnost hledat nejjednodušší cesty prospěchu. A rozvádějící se farář – málo milující – bude mít strach o svou existenci a nikoli o existenci církve a sboru. A druhá strana, obávám se, že také ne zcela nezištně milující, bude hledat nejjednodušší cesty eliminace. Poškozeni budou a jsou všichni.

Ale zpět k té lásce. Křesťan je zamilovaný člověk a tolik si chci vážit svého vyznání, že říkám, že českobratrský evangelík zvlášť.

Z nedostatku lásky roste zákonictví a bezzákonnost. Tuhle zkušenost také učinili mnozí. Nikoli ojedinělý příklad – člověk, který přišel z tradičního sboru do netradičního prostředí pohraničí. Pochází ze staré evangelické rodiny. V novém prostředí se do církve nepřihlásil – už je to 40 let. Hodný člověk, tak hodný, všechny vás zná. Ale do církve nechce. Právě pro tuhle zkušenost se zákonictvím a bezzákonností. Jak jej mám přesvědčit? V tuto chvíli je navíc jaksi nakažen vlnou naturální mystiky. Nepochybuji o tom, že vina se dá hledat i u něj, ale na tu se teď vědomě neptám. V konstatování skutečnosti ovzduší církve mu musím dát za pravdu.

Jsem si velmi dobře vědom toho, že bázeň Boží a milování Pána Boha a bližního se nedá oktrojovat. ČCE je také institucí a jak bychom chtěli měřit míru bázně a milování u farářů, presbyterů, kteréhokoli člena církve? ČCE je také institucí a jako instituce je z principu vydaná nebezpečí zploštění jádra věci. Ale je také církví – a pokud to není odvozenina od slova cirkus, ale od slova KYRIOS, pak je naděje a je cesta – ale je to cesta, ne poležení, posezení, a je-li to cesta, pak je to také výkon a bolí nohy a hlava a celé tělo.

Zaujala mne statistika, ze které prý vyplynulo, co si vlastně lidé přejí a na co jsou připraveni. Budete-li dělat průzkum v Litvínově o tom, co si lidé přejí a na co jsou připraveni, vyhovíte jim? Směr církve se, zásadně, neurčuje podle statistik. Ty mají vypovídající hodnotu, a to, co říkají, vezměme velmi vážně, ale nejsou ukazatelem cesty. Ani popsání situace církve, jak jsem jej provedl, není ukazatelem cesty, jen voláním z hlubokosti.

Stran mého jediného konkrétního návrhu, tedy odstoupení od nároku, jak je vyjádřen v zákoně o vyrovnání… Fakt to myslím vážně. V jednom telefonickém rozhovoru mi jeden z vás řekl, že mu připadám jako zélóti, kteří si vzali jako rukojmí celý Jeruzalém a trvali na boji s Římany, zatímco historie ukazuje, že pravdu měl Jochanan ben Zakaj, který se nechá i se svitky vynést co mrtvola z Jeruzaléma, aby založil školu v Jabne.

Nemyslím, že jsem zélóta. V okamžiku, kdyby stát, společnost, za námi přišla a říkala by: vy křesťané, vy českobratrští evangelíci nesete něco, co této společnosti schází, a my vás prosíme, navyšte počty duchovních a pastoračních asistentů a dalších důležitých pracovníků, abyste mohli jít do škol a pořádat to a ono, a tady na tento účel vás podpoříme, prosíme, udělejte to, pak nemám námitek. Ale tahle společnost a tenhle stát si to nemyslí. Myslíme si to o sobě tak maximálně jen my. A i kdyby to byla pravda – tak se argumentuje – vždyť my přece děláme tolik dobrých věcí, proč bychom si na to nemohli brát peníze, vždyť jdou na tolik a tolik nesmyslů – tak si je stejně brát nesmíme, a to právě proto, že si to myslíme jen my.

V návrhu, který jde na synod, jsou tyto argumenty proti přijímání takových peněz:

1. Výše „odškodnění neodpovídá skutečnému majetku, o nějž byla Českobratrské církev evangelická připravena v době komunismu. Převyšuje jej mnohokrát a takový majetek proto Českobratrské církvi nenáleží a není možné se o něj brát jakýmkoli způsobem. (Existují-li jaké majetkové nároky jednotlivých sborů na ony lesy, pole, budovy a hřbitovy, nechť tyto sbory zváží samy, chtějí-li o navrácení žádat.)

2. Českobratrská církev evangelická stojí a padá slovem Ježíše Krista a nemůže a nechce své postavení upevňovat majetkem. Takové pojetí je Písmu cizí. Její vnější zajištění musí být dáno předně obětavostí vlastních členů, kteří o životní důležitosti zvěsti své církve vědí a svými životy za ní stojí. Ocení-li společnost – stát v budoucnu bytí naší církve a její přínos pro společnost finanční podporou, budeme to pociťovat jako čest a závazek, nechceme a nemůžeme však tuto podporu vyžadovat, natož si ji nárokovat.

3. S následováním Krista nemá toto tučné finanční zajištění nic společného; nemá společného také nic se svobodou církve. Zkušenost našich předků ve víře naopak v souvislosti s nadměrným majetkem církve mluvila vždy o svedení a zajetí. Není proč se domnívat, že by tomu v tomto případě mělo být jinak.

4. Chtivost a majetkové spory již v tuto chvíli působí na církev zhoubně – obětavost upadá, jedni si již chtějí nárokovat více, než druzí. Celkovou krizi církve, ve které se nacházíme, takováto finanční potopa jen prohloubí. 5. Způsob, jakým byly jednotlivé částky rozdělovány mezi církve a jak se na toto rozdělování církve připravovaly, ekumenu v mnohém znemožňuje a staví mezi nás hradby, které jsme již léta nepoznali.

6. Majetkové nároky církví, jak byly v posledních téměř dvaceti letech stále zdůrazňovány – byť by i byly právně zdůvodnitelné – zcela zničily kredit církve – církví, který tu byl v roce 1989 a těsně po něm. Společností jsme vnímáni jako ti, kdo vztahují ruce po majetku a nikoli jako nositelé evangelia Ježíše Krista.

Je to krok, krok do neznáma. Ale o takové kroky přece jde. Kdyby tenhle krok do neznáma neudělal Abraham, ještě dnes by jeho potomci vyřezávali modly – anebo by žádní nebyli, kdyby takový krok neudělali navrátilci z Babylona, žádný Izrael by nebyl a nic bychom o něm neslyšeli, kdyby takový krok neudělal sám Kristus, dodnes by vyráběl v Nazaretu „prosté cedrové rakve“, takhle bych mohl pokračovat přes Františka z Asissy, Husa a reformátory a Schweitzera a Šimsu a Bonhoefera, až podnes. Že to byli všechno jednotlivci? Ano i ne. A i kdyby, co kdyby se jednou o odvážný krok víry pokusila církev?

Asi by to byl krok – šok. První, kdo je na řadě, jsou faráři. Já k nim patřím a mám rodinu, děti… Ó jak se bojím – a teď nežertuji.

Ale ono to zřeknutí se, zdá se, nebude mít žádný dramatický průběh. Dokonce se zdá, přátelé, že jediný dopad, který to bude mít, je jakési mravní narovnání našich hřbetů. Uvědomění si toho, co jsme a co nemůžeme být. Proto říkám: Zkusme to! TM